Marta k tomu má taky co říct

Sledoval mě celou tu dobu, co jsem koukala na tu hloupoučkou slaďárnu. Co sakra kouká? Co se mu zase nelíbí? Nejradši bych tu televizi vypla a řekla mu, že takhle to dál nejde. Že tohle je ubíjející. Takhle jsem si tu svoji sladkou budoucnost nepředstavovala.

spyuge
(Pan Roman vypráví)

Ani se nemusím pootáčet a cítím, jak mě neustále sjíždí pohledem. Dělám, že to nevnímám a směřuji svůj pohled na obrazovku před sebou. Oči mě pálí, nejradši bych se viděla v posteli, nohy pěkně v teple. Kdyby alespoň pořád nedorážel. Myslí si, že když mi lomcuje s ramenem, že mě to nějak uspokojí? Copak těma jeho tlapama může někoho vzrušit? Mozolovité dlaně, za nehty špína, hrubé ruce poznamenané prací. Kůže tvrdá, sedřená. Tělo už samozřejmě taky není, co bývávalo. Břicho nafouklé neustálým pitím piva a ujídáním z lednice, svaly na rukou má trochu ochablé a zadek už taky není tak pevný. Leží tam vždycky rozvalený v kostkovaných trenýrkách, které mu koupila jeho matka, a čeká, že celá natěšená hupsnu k němu do postele. Z úst má vyndanou zubní protézu, prořídlé vlasy navhčeným hřebenem zčesané dozadu. Když přijdu, znuděně se opře o lokty a prohlásí: "No konečně, málem jsem usnul..."
Teď sedí vedle mě v tričku s rádoby vtipným nápisem, nohy v sepraných teplácích široce roztažené, ponožky na patách prošlapané. V jedné ruce drží ovladač, v druhé prázdnou sklenici se zbytkem pěny. Hluboké vrásky na čele, nos pokrčený. Na tvářích a na bradě mu raší strniště, z lenosti už se pořádně holí jen nad horním rtem. A to se vždycky tak upravoval. Ráno vstával dřív, aby mohl jít do koupelny - namydlit, oholit, vyvonět. Když přišel domů, chodil rovnou do sprchy, kde na sebe vyplácal všechnu horkou vodu. Vycházel ze dveří, pískal si nějakou veselou písničku a za ním se valily mraky páry. Mračila jsem se na něj, že nebudu mít jak umýt nádobí, ale přitom jsem se radovala, že se snaží být pro mě stále přitažlivý. I když už se mu začínaly rýsovat kouty.
Ale teď? Přijde z práce, sundá si triko, rozepne pásek a otevře si první pivo. Následuje obvyklá otázka: "Co bude dneska k večeři?", po které zahájí "degustaci" - jak on říká procesu námáčení špinavého prstu do hrnce z omáčkou a následného olíznutí. Poté pochvalně zamlaská a do hlubokého talíře si naskládá hromadu houskových knedlíků, které poté naběračkou polije tlustou vrstvou mého odpoledního snažení. Žádné děkuji, žádné prosím. Zasloužím si já tohleto?
Tohle přece není žádný život. Ráno vstát, namazat tři housky se salámem (dvě jemu, jednu pro sebe), do práce, jít nakoupit, přijít domů urvaná. Nohy bolí a ruce mi plandají. Poklidit, uvařit a pak si na chvíli sednout před televizi. I když tam dávají jen samé pitomosti, člověka to přijemně uspí. A to jsme si plánovali, že budeme chodit do kina, do divadla, na procházky a na kuželky. Houby s octem, vážení. V kině jsme nebyli ani nepamatuju, proč, když to stejně budou dávat za chvíli v televizi? Divadlo je předražený a navíc se člověk musí nastrojit, když tam jde. Vešel by se on vůbec do obleku? A já do společenské sukně? Je někde hluboko ve skříni...
Měla bych mu říct pravdu. Že s ním nejsem spokojená, že mě tohle ubíjí. Každý den je stejný, žádné překvapení, žádná květina, ani pusa na tvář. Vím přesně, jak se pohne a co řekne. Mám ho dokonale přečteného. U polívky si čte noviny, při večeři zapíná rozhlas. Mám ho až po krk. Kdyby pořád tak nekoukal...