Jak jsem si poprvé uvědomila hodnotu peněz

Peněz si musíme vážit, zvlášť když si je nevyděláváme sami, ale dostáváme je od našich rodičů, kteří pro každou korunu hodiny a hodiny dřou. Je poté velkou drzostí bankovky muchlat, ztrácet či dokonce využívat k nepravostem.

Jsem pokladni jak ma bejt...
Jako malé mi na pokrytí veškerých mých osobních potřeb (zmrzliny, svítící propisky, sponky s motýlky a barevné křídy) stačily vždy drobné z nákupu, které jsem si mohla nechat. Nebylo nic snazšího než chodit každý den nakoupit pár položek ze seznamu a mohla jsem rovnou odbočit vedle do papírnictví, kde jsem si stoupla na špičky a milým hláskem volala: "Prosím, nemáte tu něco za pět korun?"
Jednoho dne jsem v touze po mém skromném žoldu přiběhla spolu s mojí kamarádkou za maminkou do práce: "Mami, co mám jít nakoupit?" ptala jsem se. "Leni, dneska budu v práci asi dýl. Musíš jít k řezníkovi pro maso," řekla a významně mi položila do ruky dvě stě korun. Taková suma mě velice překvapila. Vytřeštila jsem oči a zdráhala se Komenského přijmout. "Neztrať to a přines mi zpátky. Drobné si můžeš nechat," "Ježiši, póď už!" chvátala na mě moje kamarádka, která očividně neměla ponětí, že tohle je pro mě zásadní životní zlom. Jestliže nezklamu důvěru do mě vloženou a obstojím v manipulaci s tak vysokým obnosem, budou se ke mně tlusté obálky od všech babiček a tetiček jen hrnout.
Šly jsme směrem k obchodu, když tu se mi rozvázala tkanička. Komenského jsem doposud úzkostlivě svírala v zatnuté pěsti ve snaze uchránit ho před vnějšími vlivy (počasí, zloději, zvědavé oči) a předat ho až umaštěné řeznici. "Na, podrž mi to," svěřila jsem svůj osud do rukou mé kamarádky. Tkanička zavázána na dva uzly a mohlo se jít dál. "Vrať mi ty peníze," požádala jsem. "Tady," natáhla ke mně ruku, ale než jsem si je stačila vzít, posunula svoje zápěstí o něco dál. "Uletěla..." poznamenala se smíchem. "Neblbni a dej mi to!" vyšilovala jsem. "Na tu máš," provokovala mě, ale nikdy nedovolila, abych obnos dostala zpět. "Dej to sem!" zakřičela jsem. Mocným výskokem jsem zachránila Ámose z jejích spárů a ladně se snesla zpět na zem.
Tu jsem zjistila, že držím v ruce jen polovinu bankovky a druhá se třepotá v ruce té zlodějské provokatérky. "To jsem nechtěla, promiň," omlouvala se, zatímco já si konsternovaně sedla na chodník a rozbrečela se hysterickým pláčem. "Promiň, třeba to půjde slepit," navrhovala a tiskla obě části k sobě. "Nepůjde!" bulela jsem a bušila do země. "Proč jsi to udělala? Próč?" snažila jsem se dopátrat té křivdy. "Já nevím. Nezlob  se," řekla a přisedla si ke mně. Obě jsme zasmušile koukaly do země. "Musíš to vysvětlit mojí mamce," prohlásila jsem po pár minutách pevným hlasem. "Ona by se zlobila na mě a to by nebylo fér," rozumovala jsem. "Tak jo," souhlasila smířlivě. Vstaly jsme a pomalu se blížily zpátky.
"Ta bude pěkně naštvaná. Ale myslím, že nám to budeš moct splácet. Třeba po desetikorunách," přemýšlela jsem nahlas. Ona zatím šla s hlavou sklopenou vedle mě. "Ta bude naštvaná! To bude!" zdůrazňovala jsem a s potěšením pozorovala, jak se tváří čím dál tím víc zdeptaně. "Víš, možná bych měla jít domů a pracovat, abych si na ty dvě stovky vydělala," prohlásila. Chtěla mi vyklouznout, mrcha! "Tolik se zase zlobit nebude," řekla jsem rychle a pro jistotu ji táhla za ruku až před moji maminku,která řekla, že k večeři bude krupicová kaše a peníze se vymění v bance.
Od té doby vím, že není dobré půjčovat peníze ani dobrému příteli, zvlášť když nejste na sladké.