Jak jsem byla detektivkou

Jednoho dne jsme se s kamarádkou rozhodly, že máme dost toho věčného sledování televize a že chceme dobrodružství prožít samy na vlastní pěst. Inspirovány  poručíkem Colombem, komisařem Rexem a hlavně Jessicou Fletcherovou ze seriálu To je vražda, napsala jsme si do baťohu sbalily vše potřebné. Kapesní nůž, odrbaný sešit, propisky, lupu, křídy a svačinu. Oblékly jsme se do tmavého oblečení, na hlavy nasadily kšiltovky a na krk si zavěsily dalekohledy. Profesionálky jak víno.

KNIHA PLNA PACHATELU! jestli nevite, jak tento vynalez funguje, kouknete na video pod clankemL.Týmově jsme si plácly, mrkly na sebe a vyrazily z domu. Uběhly jsme asi padesát metrů a zadýchaně se zastavily. "Co teď?" ptala se mě má kamarádka, zatímco nohou kopala do kamínků na silnici. "Musíme hledat stopy. Pachatel je tu jistě zanechal," řekla jsem moudře. Rozhlížely jsme se kolem, ale nikde se neobjevilo nic podezřelého. "Hm, hm... Co třeba tenhle poklop od kanálu?" napadlo mě. "Poklop?" nechápala. Neměla smysl pro fantazii, ale byla dvakrát silnější než já, takže nebylo radno jí odporovat. "Máš pravdu, poklop je blbost. Hele sousedi," ukázala jsem na dvorek, kde se v plavkách promenádovali tři lidé kolem padesáti let. "Vrazi," zašeptala. Asi jsem ji trochu podcenila.Po špičkách jsme se velmi nenápadně přiblížily k plotu. Za neustálého pohihňávání jsme si navzájem přikrývaly ústa rukou, abychom k sobě nepoutaly víc pozornosti než bylo nutné. "Určitě někoho zabili a teď ho chtěj zakopat," dostávala se moje kamarádka do formy, když viděla zahrádkářské sklony pána v trenýrkách. "Hrajou v tom roli peníze," rozumovala jsem. "Měly bysme něco podniknout," navrhla. "Zavolat poldy je moc riskantní, určitě by mezitím utekli!" vžila jsem se do své role. "Podívej se na ni. Má v ruce vražednou zbraň!" sdělovala mi hlasitým šepotem má spolupracovnice. "Na pilníku už není krev, ale otisky získáme snadno," přisadila jsem si a zaostřila dalekohledem na pěstěné ruce blonďaté ženy. "A koukni na toho třetího. Jasnej spolupachatel!" ťukala mi na rameno. S dalekohledem před očima jsem zaostřila na muže, jenž si četl noviny. "Bulvární tisk. Snaží se bejt nenápadnej," konstatovala jsem. Ani jsme si nevšimly, že jsme sledovány zahradníkem - vrahem. "Holky zatracený, co čumíte? Jděte si hrát někam jinam!" křičel na nás muž v trenýrkách a hrozil motyčkou. Bojácně jsme se přikrčily. Když nás neuvidí, nebude vědět, že tam jsme, myslely jsme si.Pět minut jsme čekaly v naprostém tichu. Když jsem opatrně vzhlédla přímo nad námi stál vrásčitý děda halekal: "Vypadněte vodsud, nebo to řeknu vašim rodičům! Parchanti!" rozčiloval se. Posbíraly jsme své detektivní pomůcky a rozeběhly se pryč. Kamarádka se ještě neohroženě otočila a zavolala: "Víme o vás všechno!", ale já ji táhla za rukáv dál na naši půdu, kde jsme měly detektivní kancelář.Udýchaně jsme si sedly na židle a začaly vyšetřovat. "Co máš?" zeptala jsem se. "Dva kameny a stéblo trávy," prošmátrala si kapsy má kamarádka. "Z místa činu?" ujistila jsem se s tužkou v ruce. "Samozřejmě. A navíc vím, jak pachatelé vypadají." sebejistě se usmála. "Dobrá práce, poručíku. Povězte mi všechno, co víte!" Když jsem popsala celou stránku sešitu důležitými informacemi, mohly jsme konečně identifikovat pachatele. K tomu sloužil sešit plný obličejů. Hoši z Na stopě by z nás měli radost. "Je to číslo 23," s jistotou tvrdila detektivka. "Neměl trochu širší rty?" položila jsem jí záludnou otázku. "Nejsem si jistá," zamyslela se. "Možná..." "Tak ty to nevíš jistě? Jak můžeš bejt poručík, když ani nevíš, jakou měl pusu!" rozčilila jsem se. "Když on s ní pořád hejbal..." omlouvala se mi. "S tímhle nepohneme, musíme to poslat vejš," smetla jsem případ ze stolu. "Šéf nebude mít radost," zklamaně se rohlížela. "Nemáme moc důkazů a navíc za půl hodiny začíná Rex," "To je taky fakt. Dneska maj vyšetřovat vraždu v zahrádkářský kolonii."