Pan Roman vypráví

Seděl jsem v tom starém ušáku naproti televizi, kde se právě odehrávalo velkolepé drama vezme si ji - nevezme si ji, a nenápadně ji sledoval.

spyuge
Nateklá chodidla odpočívala na konferenčním stolku, nohy byly oblečené do domácích tepláků, na kolenou vytahaných. Na mohutných stehnech jí ležela miska s pistáciemi, které mechanicky rozlupovala a strkala do pootevřených úst, v nichž je následně rozpracovávala na mělkou kaši. Seděla tam v tlustém svetru, jež si sama upletla - příšerný vzor, vlna, co drásá kůži, ale hřeje. Prsa, již značně povolená, spočívala na břiše, které se rozpínalo v celé své velikosti a přetýkalo do všech stran. Ruce, dříve vždy upravené a hebké, dnes popraskané a hrubé, monotónně pracovaly na osvobozování oříšků z tvrdé skořápky. Nehty olámané, na prsteníčku zlatý kroužek, který jsem jí před pětadvaceti lety navlékl.
Zadíval jsem se jí do obličeje. Vždycky jsem říkal: "Krásně se usmíváš," a ona stydlivě klopila oči a tiskla své plné rty pevně k sobě. Teď to byl pohled jen pro otrlé. Pleť nečistá, pod unavenýma očima hluboké kruhy z nevyspání. Tváře naopak vypouklé, jako by si schovávala jídlo na horší časy. Na nose levné brýle z drogérie, z nichž se odráželo nafialovělé světlo z televizní obrazovky. Oči soustředěně pozorovaly tu rádoby napínavou slátaninu s podtitulem "romantický film se šťastným koncem". Prošedivělé, trochu mastné vlasy měla rozpuštěné, konce byly roztřepené. Ta její nedbalost mě vytáčí. Vždycky se přece o sebe tak starala. Trávila hodiny a hodiny v koupelně, zatímco já klepal na dveře a volal: "Otevři, co tam děláš tak dlouho?" "Ještě pět minut," ozývalo se přes umakartovou stěnu. Šel jsem se radši nedočkavostí klepat do postele, kam za mnou po pár minutách přišla zahalená do lehkého pláště. Voňavá, s horkou, jemnou pokožkou, žádoucí a krásná.
Dneska přichází v bavlněné noční košili, jež se páře v podpaží, mlčky si lehá na bok a okamžitě usíná. Nebo to pravidelné oddychování jen předstírá? Když jí začnu masírovat rameno, abych zařídil jakous takous předehru, unaveně vzdychne, že ráno brzo vstává a že opravdu nemá na žádnou legraci náladu. A já pak jen hodinu čučím do zdi a tiše si nadávám. Proč, místo abych teď prožíval vzrušení s nějakou dlouhonohou krasavicí, tady ležím vedle svojí stárnoucí manželky?
Přemýšlím, stále ji pozoruji a ona si mě ani nevšimne. Mému skeptickému pohledu neunikne nic. Tři chloupky pod nosem, které si zapomněla vytrhnout. Červený pupínek na bradě a zarostlý palec u nohy. Ztrácím tu s ní čas. Musím jí to říct. Takhle se nedá žít. Copak jí to vyhovuje? Netváří se zrovna spokojeně. Z počáteční zamilovanosti se stal nudný stereotyp. Z nudného stereotypu nechuť a odpor. Proboha, uvědomím si, moje žena je mi odporná. Až mě to vyděsí. Snažím se tu myšlenku vyhnat z hlavy, ale pořád vím, že je to tak. Stará, zchátralá, neúspěšná, věčně špatně naladěná. Zasloužím si někoho lepšího. Zkusmo si odkašlu. Musím jí říct, že takhle to dál nejde. Naše pohledy se setkají, ona nadzvedne obočí a vyčkává, co řeknu.