Lolita

Pohodila vlasy a trochu se na mě usmála. Nevěřícně jsem se na ni zadíval.

Poprvé jsem ji uviděl, když jsem seděl v jedné zahradní restauraci. Jedním okem jsem projížděl ekonomickou rubriku, druhým jsem sledoval frmol na ulici. Popíjel jsem chlazenou minerálku, nohou si poklepával do rytmu nějaké stupidní rádiové odrhovačky a na článek o inflaci jsem se nemohl soustředit. Pak kolem mě prošla. Byla jako svěží vánek. Mezi ostatními upocenými kolemjdoucími celá zářila. Černé rozpuštěné vlasy, krátké bílé šaty, pod kterými se rýsoval její kulatý zadek, a dlouhé nohy na vysokých podpatcích. Celá ulice v tu chvíli patřila jí a ona to věděla. Jemně se pohupovala v bocích a sebevědomě kráčela dál a dál až mi zmizela v davu. Nestihl jsem ani zaznamenat její obličej, ale jenom její záda mě okouzlily natolik, že jsem měl chuť za ní vyrazit, chytit ji za to štíhlé zápěstí a prudce otočit k sobě. Vypadala na patnáct, ale byla určitě mladší, v dnešní době si nemůžeš bejt jistej ničim. Zvlášť ne v tomhle. Už proto jsem ji nechal jít a nesnažil se o sebemenší kontakt. Co z toho? Nějaká uhihňaná školačka, co by ráda vanilkovou zmrzlinu a držení za ručičku v parku.

Přesto jsem na ni nemohl přestat myslet. Ta ladnost její chůze, jemná pokožka třpytící se na slunci, hubená záda s vystouplými lopatkami, útlá stehna a k tomu všemu ten zadek. Asi jsem se pomátl, ale na tu zatracenou náctiletou holku jsem nemohl přestat myslet. Ani chvíli.

Následovalo dlouhé nic. Ráno vstát, zkontrolovat v zrcadle kruhy pod očima, kafe, práce, posilovna, práce, pracovní večeře a chvilka před spaním, kdy jsem si jí představoval a pak se svalil na záda a koukal do stropu. V té kavárně jsem proseděl hodiny obracením stránek, které jsem nevnímal. Místo toho jsem si představoval, jak vypadá v obličeji (velké naivní oči, smyslné rty a červené tváře) a jak jí držím kolem ramen a ona cupitá vedle mě. „Dáte si ještě něco?“ Tebe. A ne jednou. „Dáte si ještě něco, pane?“ „Eh... Ne, to bude všechno zaplatím.“

Po měsíci jsem jí potkal. Byla to jistě ona, poznal jsem to, ani se nemusela otáčet. Stála přede mnou ve frontě v supermarketu. Bílé tričko, černé šortky, podpatky. Vlasy v nedbalém drdolu, na šíji jí zůstalo pár zapomenutých pramenů. Necelé dva metry ode mě stála moje lolita. V ruce držela košík a jemně s ním pohupovala, přitom se bavila s nějakou obyčejnou, nezajímavou holkou. Nudná, blbá, otituloval jsem jí a dál jsem měl oči jen pro Ni. Každý její pohyb a gesto ve mně vyvolával touhu poznat se s ní. Už jí nesmím ztratit, říkal jsem si a bylo mi jedno, jestli se s ní seznámí trapným „Jsem známý fotograf a mohl bych vám udělat pěkné snímky,“ (s půjčenou zrcadlovkou od kolegy) nebo neformálním „Nešla bys se mnou na něco k pití?“ (opít jí jedním koktejlem a přivléct k sobě do bytu). Bylo mi horko. Vyrazil jsem na lov.

Svůj košík (mražená pizza a litrovka coca coly – typická večeře osamoceného chlápka, co kouká po mladejch holkách) jsem nechal na zemi a rychlými kroky jsem za ní spěchal. Za jejími dívčími boky, hebkými vlasy a kostnatými lýtky. „Promiňte, promiňte. Chvátám!“ vrážel jsem do lidí, kteří si snad mysleli, že je chci předběhnout. Jak byli bláhoví, já chtěl jen spatřit můj objekt touhy tváří v tvář. Zahlédl jsem ji mizet za rohem, pár rychlých kroků a už jsem jí dýchal na záda. „Slečno, slečno. Zapomněla jste si účtenku!“ zvolal jsem v největším zoufalství (nic trapnějšího mě v tu chvíli nenapadlo). Nejdříve se otočila ta obyčejná, tuctová, hnědovlasá holka s ofinou a pěti kily nadváhy. Ty zmiz, chtělo se mi říct, ale místo toho jsem se usmál na znamení, že ten pokřikující blázen jsem vážně já. Ofinatá strčila do mé krásky, která se pomalu otočila.

Pohodila vlasy a trochu se na mě usmála. „Ale já mám svou účtenku tady,“ říkala klidně a v ruce stále svírala zmuchlaný papírek. Nevěřícně jsem se na ní zadíval. Mohlo jí být asi čtyřicet a hlas by jí mohla závidět jakákoli barmanka čtvrté cenové. To snad ne! Tohle to ne. Zmateně jsem se zadíval. Kde je moje lolita? Já nechci tuhle vyhublou, starou ženštinu s falešným úsměvem. „Aha, to jsem se asi spletl,“ řekl jsem a tiše jsem couval pryč. Hnědovlasá se zasmála (něco jako psí štěkot) a přestárlá pohodila vlasy. Díval jsem se na ní s nostalgií. Zezadu opravdu vypadala překrásně. Svěže. Mladě. Odcházel jsem poražen. Moje představy byly nadobro zničené. Žádné sexy rty a červené tváře se nekonaly. Byl jsem otřesen. Nezbývalo nic jiného než se vrátit pro pizzu s colou a doma si zapnout notebook. Ten den bylo přede mnou ještě hodně práce.