Měsíc bez internetu. Díky, O2.

Dokázali byste v dnešní době, kdy jste zvyklí každý den ztěžka dosednout do vašeho ušáku (vyznavači zdravého životního stylu si teď nespokojeně poposkočí na míči) a začít brouzdat po svých oblíbených stránkách, vydržet měsíc bez internetu? A dá se to vůbec? A jestli ano, přežije člověk ve zdraví?

(da) DEN 1

I přesto, že je v mém pokoji krabic až nad hlavu (doslova), ladně se protáhnu až k počítači. Stěhování, nestěhování, co když se přes noc stalo něco důležitého (přízemní mrazíky ochromily dopravu/ Lucie Borhyová porodila/ s kamarádkou z blogu se rozešel kluk...), zapínám počítač a vychutnávám si poslední chvilky na internetu. Rychle ještě napsat na papír program kina na víkend, odjezdy vlaků a autobusů... a s modlitbou „O2, prosííím ať to netrvá moc dlouho.“ se loučím, smířena, že minimálně víkend bez internetu budu muset vydržet. Domluva byla jasná O2 nám přeloží pevnou linku na novou adresu a s internetem nás obdaří i digitálním vysíláním za skvělých 900,-. „Modem vám přijde poštou, to si nainstalujete sami, zvládla to i moje maminka,“ ujišťuje nás operátor-sympaťák.

Večer po vybalení nejdůležitějších krabic sedím místo u internetu u knihy a pyšně si říkám: „Bez moderního světa se obejdu, neměla bych  zhasnout lampičku a rozžehnout oheň na svícnu?“

DEN 2

Rána jsou tak smutná, když prvním zvukem, který slyšíte není nabíhání počítače. (Co bych dělala u počítače, když nemám internet?) S vidinou poklidného dne, který nebude rušen pískáním icq, zapínám rádio a vesele si pohvizduji. „Já a závislá, pchá...“

DEN 3

Dneska se budu muset podívat alespoň na zprávy, abych věděla, co je nového ve světě. Kdo vůbec vyhrál Slavíky? Osladíme to tý Evropě? V noci se mi zdá o tom, že mám super rychlé připojení, které však pořád padá. Probudím se a chvíli brečím do polštáře. Internet, kéž by!

DEN 4

Sentimentálně vzpomínám na ty rána, jak jsem s kafem seděla u počítače, poslouchala muziku, pročítala blogy mých internetových přátel a měla ten šťastný úsměv na rtech. Co je ze mě teď?

DEN 6

Knížka přečtená, filmů jsem viděla víc než deset, mám chuť blogovat, e-mailovat, skypovat, brouzdat, qipovat... cokoli, ale není mi to dopřáno. Večer voláme na O2. Operátor-sympaťák nikde (podezřívám ho, že se nechal zapřít, když viděl, že mu volám) místo něj operátorka-posel špatných zpráv. „My jsme zjistili, že u Vás nebude pro tuto službu signál, takže jsme modem neodeslali,“  „Jak není signál? Všem ostatním to tady funguje...“ Následuje chvilka zmateného šepotu a mačkání „Tak my tu měli špatnou adresu, vy jste říkali linku přeložit, že?“ Následuje chvilka dohadování a operátorka profesionálně slibuje, že se pokusí vše urychlit.

DEN 8

Přátelé se mě ptají, co se mnou je. „Nemám internet,“ říkám popravdě. Někteří se posmívají, ostatní mi to nevěří. Ukazuji jim prsty, ze kterých již zmizely puchýře z hodinového a hodinového (a hodinového) ťukání do klávesnice. Jsem všemi politována, ochotní jedinci mě zvou k sobě domů na internet. „První hodina za 20Kč, každá další započatá za 30Kč,“ vtipkují a já jdu domů s brekem. Určitě si o mně budou psát na icq a já se nic nedozvím.

DEN 9

Voláme na O2, kde je modem, kde je internet a kde je jednadvacáté století. S novou operátorkou krátce (26 min) probereme mojí situaci, ona navrhuje jestli by pro mě nebylo jednodušší zřídit si novou linku. „Určitě by to bylo rychlejší,“ láká mě na to, co chci slyšet a přepojuje mě na svojí kamarádku-operátorku. V další hovoru (36 min) se dozvím, že rychlejší by to možná bylo, ale jeden měsíc bych platila účet za dva internety (900+800). Druhá operátorka se tedy přiklání k tomu „Ještě chvilku posečkat, už se na tom pracuje...“ Bohužel nám do toho vlezly svátky, takže hned po Novém roce budu mít superrychlý internet... a to se vyplatí.

DEN 16

Začínám číst Nadějné vyhlídky, doufám, že až bude kniha dočtena, konečně budu mít internet. Nevím, co dostali moji přátelé k Vánocům, smsky jsou drahé, znáte to. Domluvit si s někým schůzku, zjistit v kolik mi jede autobus nebo najít jakoukoli titěrnost na googlu je rázem problém. Večer z nudy zapínám počítač a ze zoufalství se párkrát snažím připojit na internet. Samozřejmě, že marně. V noci nespím, představuji si, co jako první udělám, až se dostanu na internet. Zajdu první na e-mail nebo spíš na twitter?

DEN 18

Už to nevydržím a jedu ke kamarádovi přečíst si alespoň ty e-maily. 118 nepřijatých, vcelku slušná bilance. Než to stihnu projet všechno (reklamy na zvětšení čehokoli vynechávám), jsem od počítače doslova odtažena se slovy: „Musíš bejt silná holka.“ Ani jsem nestihla odepsat!

DEN 23

Nikdy jsem se netěšila do školy víc než teď, hned jdu k počítači a užívám si toho pocitu jen tak se posadit a koukat, jak se stránka načítá (i pomalý internet si člověk musí umět gurmánsky užít). Stihnu se podívat i na pár oblíbených stránek, den je rázem o něco slunečnější, teď už mít jenom internet doma.

DEN 24

Obálka, obálka od O2. Kdo ví, jak došla, když je na ní špatná adresa (to v tom mají takovej zmatek?), ale dostali jsme obálku. To něco znamená, O2 nás neignorují, mají o nás zájem. V obálce mě ujišťují, že modem zašlou na adresu, která je taky napsaná špatně a proto, aby se to už nezdržovalo a můj modem se neztratil, volám na O2. 3x si poslechnu, že operátoři jsou momentálně zaneprázdnění a pak se mě ujme nová pracovnice, která mi oznámí, že služba byla vánoční akce a že nyní nebudeme platit 900Kč ale 1300Kč. Na moje slova, že internet jsem si objednala dva týdny před Vánoci zůstává nekompromisní. Televizi oželíme, chceme hlavně internet a rychle. Takže volíme starou nabídku, hlavně, aby to už bylo. „Pokusím se to urychlit,“ slibuje. 

DEN 27

Život studenta bez internetu je těžký, nevím ani suplování, ani svoje známky z testů. Když píšu referát, hledám informace z encyklopedie (dříve existovaly tlusté knihy plné informací - nazývaly se encyklopedie - byl to pomalý internet na papíře. Pamatujete?) a obrázky skenuji z knížek. Tiše pobrekávám.

DEN 31

Technik z O2! Běžím mu otevřít. „Pojďte rychle, ani se nezouvejte. Kafe si nedáte, že ne.“ Vybalil si vercajk a do půl hodiny internet běžel. Informace jsem vstřebávala rychlostí blesku, prsty se mi rozeběhly po klávesnici, spokojený úsměv, mžourání do monitoru. Maminka se šťastně usmívá, v očích se jí lesknou slzy. „Tak si se dočkala...“

PS: Dnes volali z O2 a operátorka říkala, že se spletli a na akci internet+digitální televize máme nárok...