Splnit si svůj sen

Poprvé jsem chuť adrenalinu zažil roku 1982. Byly mi dva roky a jel jsem rychlostí 30 km/ hod kočárkem dolů z kopce. Seděl jsem, pevně se držel okraje a oči jsem měl široce otevřené. Vnímal jsem jak poryv větru a prudké drncání po dlažebních kostkách, tak křik okolních lidí, kteří volali: "Dítě! Támhle jede dítě. Zastavte ten kočárek."

Budte stastni za kazdou cenu!Bogac (DA)
Jízda trvala asi minutu. Potom jsem prudce zastavil o mohutný pupek místního řezníka. "Mám ho!" chlubil se a vytahoval mě z kočárku. Kšíry se mi zařezávaly do paží a já řval jako tur. V mžiku se objevila má matka a udýchaně vysvětlovala: "Šla jsem jenom do trafiky pro noviny. Vyjdu a kočár nikde. Já se tak lekla! Koukám a všichni běží dolů, tak jsem běžela taky a celou dobu se modlila, aby se malýmu nic nestalo. Děkuju vám moc!" Řezník se zapýřil a matka začala moje červené tváře zahrnovat polibky.
Od té doby jsem se více či méně úspěšně snažil zažít podobné vzrůšo jako tehdy. Skákal jsem z postýlky, lezl do otevřeného okna, chodil blízko silnice a šplhal na stromy. Pokaždé přispěchala moje matka a s hrůzou v očích mě zachraňovala. Nepomáhaly výhružky ani přemlouvání, má chuť po adrenalinu byla silnější.
Rychlá jízda na motorce, závodění v autě, létání letadlem... nic se tomu pocitu, který jsem zažil roku 1982, nemohlo vyrovnat. Zkoušel jsem skákat bungee jumping, zdolával jsem vrcholy hor, jezdil na horském kole po nebezpečných místech, potápěl jsem se... Nic. Všichni mě považovali za blázna, co leze do každé voloviny, ale já chtěl být jenom šťastný.
"Na co myslíš?" ptala se mě má žena, když jsme se chystali ke spánku. "Ale na nic," použil jsem svou obvyklou odpověď. "Nevypadáš spokojeně," řekla a zamyslela se. "Vlastně nikdy nemáš ten rozzářený úsměv, který vídám u našich dětí." "Jednou jako malej jsem se řítil hroznou rychlostí dolů z kopce. Seděl jsem v kočárku a hrozně se mi to líbilo. Bylo to nebezpečný, ale přesto jsem měl jistotu, že mě někdo dole chytne a zachrání. Zvláštní, co?" Moje žena si jenom zaťukala na čelo a otočila se zády. "Tvoje problémy bych chtěla mít," konstatovala než zhasla lampičku.
V den mých šestatřicátých narozenin jsem dostal velkou krabici, ve které se skrývala oranžová dětská motorka. "Kočárek neměli?" otázal jsem se s úsměvem na rtech, zatímco můj malý syn si motorku testoval. "A unese mě to?" ptal jsem se s obavou. "Neboj, tahle byla vyrobená pro extra tučné děti." Za dvě hodiny jsem stál na kopci mého rodného města a připravoval se ke startu. "Tři, dva, jedna... Teď." volala moje manželka a strčila mě do zad. Jel jsem rychle jako vítr. Koukal jsem před sebe a lidi mi uhýbali z cesty. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpomalil a přede mnou se objevil řezník. O více než třicet let starší, s hůlkou v pravé ruce. "Mám ho." křičel a tahal mě za uši. "Áu!" snažil jsem se vyprostit z jeho stisku, ale byl příliš pevný.
"Áu!" "Vstávej tati, dneska mám narozeniny." skákal mi po břiše můj malý syn. "Že neuhodneš, co jsem dostal od mamky!"

Nebuďme choulostiví rejpalové a puntíčkáři a řekněme si popravdě, že ty roky nesedí... ani nestojí.