Máte tu volno?

Ráda si lebedím v mých oblíbených kavárnách. Na stolku mám tvůrčí nepořádek: ve změti sešitů, fixů, propisek, knih, papírů, poznámek se skrývá notebook, diář a někde pod encyklopedií či slovníkem možná i káva nebo čaj. Užívám si pocit samoty, i když jsem obklopená lidmi, právě do té chvíle, než ke mně někdo přijde a zeptá se:

No na vás tu čekámKlára Bernklau

"Máte tu volno?"

Vždycky ve mně hrkne. Nevím proč v mých představách figuruje muž s jemným strništěm, elegantní košilí a polobotkách, kterému milostivě se sklopenýma očima svolím a nabídnu vysoce elegatním gestem mé spanilé ručky místo. Odcházíme spolu a za několik desítek let vyprávíme o tomto náhodném setkání našim vnoučatům. Ale žádný muž se strništěm se nikdy neobjevil. Ani žádná jiná osamělá duše, soulmate, kamarád do deště, budoucí nejlepší přítelkyně či náhradní babička. K mému stolu chodí jen zamilované páry nebo šťastné rodinky.

Přemýšlím, proč jsem si navykla chodit do kaváren sama. Usrkávat čaj či kafe přece můžu jednoduše doma a vyjde mě to mnohem levněji. Možná je to steskem po mé matce, co mi, jedináčkovi, automaticky nosila do mé pracovny (dětského pokoje) nápoje na zlatém podnose. Přes předloktí měla obvykle přehozený bílý ubrousek a poté se tiše vzdálila, jen aby mě nerušila. Mám ráda pocit, že se o mě někdo stará a přináší mi pod nos dobroty. Proto si vybírám jen hezké kavárny s milou obsluhou, krásným interiérem, dobrou kávou, chutnými jídly a příznivými cenami. A tyhle kavárny jsou bůhví proč často přeplněné.

Dlouho mi dělalo problém říct ne. Dlouho jsem se přemáhala a snažila nahrnout všechny mé sešity, knihy, papíry, fixy na jednu půlku stolu a druhou přenechat těm, kteří mě prosí. Poté, co jsem se ve slovníku dostala ke slovu asertivita, bylo mi jasné, že takhle to dál nejde. Budu asertivní. Prosadím si vlastní názor a zájem, dokážu s klidem popsat mé pocity a důvody, proč chci být u stolu sama. Druhá strana vše pochopí a s klidem odejde. 

Svět a vesmír vůbec ale nefungují podle těchto zásad. K mému stolu přichází ruku v ruce šťastně zamilované páry a unisono se mě táží, zda si mohou přisednout. Provádím jednoduchou matematickou operaci, a poněvadž sedím u stolku pro dva, nějak mi to neštimuje. Chtějí hrát tu legrační hru, kdy se obíhají židle, ale jeden si nikdy nesedne, nebo mi naznačují, ať vypadnu? Jednu židli by si klidně přitáhli, říkají, můžu si klidně dál psát, oni si budou jen povídat. Copak si můžu klidně dál psát, když oni si povídají o vysněné dovolené, plánovaném miminku nebo si pro změnu okusují hlavy? Vysvětluji svou situaci, zatímco oni se na mě dívají hůř a hůř. Div, že na mě nevypláznou jazyky. Odchází naštvaní. Šlapu jim po štěstí!

Tímhle bolestivá situace nekončí. Má sebereflexe pracuje na plné obrátky a dlouho ještě přemýšlím nad svým chováním, které hodnotím z různých úhlů. Neměla jsem je přece jen pustit? Neměla bych jít domů a koupit si deset koček, které by mi dělaly společnost? Celé odpoledne se nese v trudomyslném duchu. Zklamala jsem je a karma mi to vrátí i s úroky.

Většinou sedávám u stolku pro dva, neb nejsem hamižná. Stolek pro dva je nejmenší zlo, nejmenší možná jednotka, která se v kavárnách naskýtá. Single lidé mají stále naději a navenek zdání, že na někoho čekají. Stůl pro jednoho jsem ještě neviděla, ale myslím, že bývá v kumbálu na košťata pokrytý pavučinami. To přece nechci! Vždy mě zaskočí, když v kavárně či restauraci není stolek pro dva. Ani jeden. Stoly pro čtyři, pro šest, pro osm, pro deset lidí v partě, co si vypráví zážitky a překřikují se jeden přes druhého. Co ale osamocený poustevník na prahu restaurace se stoly jen pro šest a více? Měl by u dveří spáchat demonstrativní sebevraždu či si prostě sednout a zpytovat svědomí až poté?

Zvolila jsem druhou možnost a do smrti nezapomenu. Usedla jsem ke stolu pro šest, objednala si polévku, čaj a začetla se do knihy. Během chvíle se restaurace naplnila až po okraj potenciálními strávníky. Musela jsem jistě vypadat jako zoufalec, a proto ke mně přišel bujarý padesátník v závěsu se svou ženou, asi osmiletým synem a dvěma kamarýdy. "Máte tu volno?" zeptak se slušně. Orosilo se mi čelo, pot mi tekl po zádech, na jazyku sucho. Nechtěla jsem, tak moc jsem nechtěla. Mým jediným přáním bylo tehdy sedět sama, nebýt ničím rušená, jíst si tu polívku a číst si tu knížku a pít si ten čaj a užívat si, jak je mi fajn. Přesně jsem si představila, jak si těch pět lidí sedne vedle mě, vytlačí mě do koutka a udělají si rodinný oběd přímo před mýma očima. Nebudou si mě všímat, ale já je budu vnímat. Oni budou mít starost jen o sebe, ale já se nebudu moct soustředit na nic jiného než na jejich: Franto, sedni si pořádně, nekopej těma nohama. Mám si dát kuřecí nebo vepřový? Mně ti nějak rozbolela hlava. Včera pršelo...

V duchu jsem si zopakovala všechny body asertivity a s omluvným tónem řekla: "Bohužel ne, mně by to asi nebylo příjemný vedle vás sedět." "Jo tak vono by to slečince nebylo příjemný! Vono by jí to nebylo příjemný! Slyšeli jste to? Tak to já si naschvál sednu!" vykřikl k mému překvapení muž, dosedl na židli a hodil na moje věci obrovský svazek klíčů. Udělalo se mi mdlo. Mám se schovat pod stůl a chvíli brečet nebo zachovat poker face? Zatvářila jsem se neurčitě a zabodla oči do knížky. Muž nepřestával lamentovat: "Jo nebylo příjemný! To snad není možný! Tohle je nedělní voběd, tohle je teda voběd, to mám ale zkaženou náladu. Doprdele. To mi teda zkazilo náladu." "Kdyby tu byl menší stůl, tak bych si sedla k němu," snažila jsem se ještě, ale marnost nad marnost. Muž nemohl uvěřit mému chování a neustále prskal: "To se snad zeptám obsluhy, kdo tady může sedět, jestli vona a nebo my! Nás je pět!"

"Jardo, Jardo, no tak, nelbni, Jardo," tahala ho za rukáv zoufalá manželka, jíž se karma pomstila za to, že na nedělní oběd vyrazila do restaurace, místo aby doma uvařila. Šokovaný Jarda se po chvíli nechal přesvědčit, ale dosadil na své místo synátora. "Tady si sedni a hlídej, dokud nevodejde, pak sem přijdem!" Nevěřícně jsem se podívala na muže a pak na jeho syna, jenž vydržel můj pohled asi třicet vteřin a pak utekl ven za rodiči. 

Cítila jsem se jako nejposlednější člověk na světě a proklínala všechny stoly pro šest, všechna maxibalení a rodinná balení a výhodná balení a jedna plus jedna a dva plus jedna a tři plus jedna balení, která se mi vždycky zkazí, protože je sama nestihnu sníst. Bylo mi smutno a naštvano, že jsem sobeckej, rozmazlenej fakan, co chce sedět sám, zatímco rodina s chudákem synem mrzne venku. Ale kam jsem si měla sednout já?