Jak jsem dofotila

Láska k umění mnohdy navodí pocit, že i vy jste talentovaní. Nač jen pasivně přijímat, tleskat a s úžasem hledět? Je třeba také tvořit! Projevit se skrze hudbu, film, divadlo, fotografii, báseň, tanec, sochu, obraz, instalaci, román, tapiserii či patchwork...

Doppler (režie: L. Dušková)LV

I já občas zaváhám a naivně zapřemýšlím, nejsem-li obdařena. Nemám já náhodou špetku nadání, abych mohla světu ukázat, co ve mě doopravdy je? Zkoušela jsem již mnoho cest, které se však ukázaly jako nikam nevedoucí. Dětství jsem strávila se slepenými prsty, v pahýlcích vteřinové lepidlo a přede mnou koláže, muchláže a roláže. Tváře pocákané od barev z vodovek i temper, oblečení počmárané od fix. Snažila jsem se zpívat ve sboru, tančit balet, hrát a nepřehrávat v dětském dramaťáku i fotit zrcadlovkou sebe i ostatní. Nic však nebylo to pravé ořechové, spíš to bylo takříkajíc nemastné, neslané. 

I přesto všechno zkouším vykřesat maximum z toho mála, čím jsem byla obdařena. Mým posledním naivním krokem do neznáma bylo focení divadla. Chtěla jsem zachytit nezachytitelné. Udržet ve hmatatelné vzpomínce to, co se již nikdy nezopakuje. Zaznamenat představení i s jeho zvláštní poetikou, ať už snovou, drsnou, dechberoucí či zcela chybějící. 

Povzbuzena kladným hodnocením mých fotografií z divadelního festivalu, jsem si v hlavě stále dokola pohrávala s myšlenkou, že tohle by mi možná šlo, že tohle by mě možná bavilo, že tohle by se mi možná líbilo... Už jsem skoro zapomněla, že poslední den festivalu mi fotoaparát trochu špatně zaostřoval a baterky se vybíjely na můj vkus až příliš rychle. Stále jsem si říkala: zrcadlovka mě nestála pár haléřů, musí něco vydržet. A baterky? Vždť mám dvě, jedna se může nabíjet, zatímco budu používat tu druhou.

Onoho osudného dne ráno jsem si uvědomila, že bych se měla pokusit vyfotit pár fotek, ještě než představení vůbec začne. Vybité baterky jsem nabila. Jaké bylo mé hrůzné zjištění, když po vyfocení několika snímků, fotoaparát opět hlásil, že baterie je vybitá. Chtělo se mi omdlít. Druhá baterie na tom byla ještě hůře. S ní se fotoaparát ani nezapnul. Chtělo se mi lehnout si na zem a bušit pěstičkama. Nicméně ovládla jsem se a vymyslela zoufalecký plán. Sednu si někam k zásuvce a baterii budu co chvíli nabíjet.

Ani jsem nechtěla přemýšlet o tom, co budu dělat, když v sále nebude zásuvka. Musí tam být. Jinak se rozbrečím.

Naštěstí tam byla a dokonce kousek od první řady na kraji. Usedla jsem a rychle nabíjela. Byla jsem rudá, nervózní a vzteklá. Styděla jsem se za svůj troufalý nápad. Jak chci něco fotit, když na to nemám ani  techniku? Představení začalo. Velmi intimní a tichý začátek, navíc v potemnělém světle. Snažila jsem se zaostřit, ale marně. Každé cvaknutí pro mě bylo jako startovní výstřel, rána z děla, poplašná siréna, naléhavý výkřik o pomoc či vytí vlků uprostřed noci. Po každém takovém zvuku jsem chtěla zmizet pod sedačku, padnout na kolena, přikrýt si hlavu rukama a čekat na závěrečný potlesk, který mě vysvobodí.

Nicméně nutno poznamenat, že jsem se nevzdávala. Vytrvale jsem se snažila vyfotit alespoň něco, než se mi vybije baterie, což se stávalo vždy po pěti až deseti fotkách. Potila jsem se jako nikdy. Vyschlo mi v krku. Hlava se mi točila. Přesto jsem co chvíli přiložila fotoaparát k oku za orosenými brýlemi a snažila se v té všudypřítomné tmě najít herce. Zaostřit a vyfotit. Vyndat baterku, chvíli čekat, baterku vrátit, snažit se fotit. Představení jsem ani nevnímala.

Ze sálu jsem se vypotácela celá bledá. "Už nikdy nebudu fotit divadlo!" plačtivě jsem se svěřovala své kamarádce do telefonu. Za chvíli vyšla režisérka: "Tak co? Jak se ti to fotilo?" "No..." váhavě jsem začala. "Bylo to hodně tmavý, co? Pohádali jsme se s osvětlovačem, svítil to úplně blbě." "Bylo to dost tmavý, to jo!" nemohla jsem než souhlasit. Svedu můj neúspěch na osvětlovače? Raději jsem mlčela a styděla se.