Mám tě ráda, babi.

Před měsícem jsem seděla v autě, do kterého přišla má maminka celá červená v obličeji. „Ty máš asi velkou rýmu, co?“ směju se hned, jak dosedne do auta. „Leni, umřela babička.“ „Aha.“

Kam jdes, babi?(deviantart)

Moje babička se narodila roku 1932 na Slovensku. V mládí se i se svou rodinou přestěhovala do Přerova, kde potkala mého dědu. Chodila s ním plavat, hrála s ním šachy, poslouchala, jak hraje na kytaru a vařila mu zelňačku. Vzali se, narodil se jim syn, přestěhovali se do Prahy, narodila se jim má maminka. V tom bytě 3+1 na Spořilově spolu žili přes 40 let. 27. února 2008 tam moje babička zemřela.

Zase jsem nebrečela. Připadám si příliš necitlivá. Seděla jsem klidně a koukala z okna. Místo abych se rozbrečela, jsem jen zalezla do pokoje, koukala se na Fontánu*. Už tu není. Už nezavolá a nebude se ptát, jak se mám. Už mi neřekne, jak mi fandí, a jak jsem nejlepší. A je to klišé, ale já jsem jí nestihla říct, jak moc jí mám ráda a jak jí děkuju za to, jak si se mnou hrála na Kavárnu – oblékly jsme si ty nejlepší šaty, vzala jsem si na hlavu její klobouk a obula její boty na vysokém podpatku a popíjely jsme kávu v kuchyni, zatímco děda spal. Ráno sedmkrát kýchala, večer jsme si povídaly při Černý hodince, občas jsme si daly noční svačinku a taky jsem hrály šachy. Předčítala mi ze svých oblíbených knížek, dělala nejlepší lívance se skořicí a říkala mi Leničko, i když už mi dávno bylo přes patnáct. Zajímalo jí všechno, co píšu, ptala se, jak mi to vychází s klukama a vyprávěla mi, jak se hádá s dědou.

Když jsem byla malá, celé prázdniny jsem trávila u babičky a dědy. S dědou jsem chodila do Národního muzea, na Vyšehrad, na Karlův most a na Staromák. Každý den jsem s ním jezdila nakupovat do Alberta nebo do Intersparu (podle toho, kde byly větší slevy) a taky jsem se s ním koukala na Riskuj a na Kolotoč. S babičkou jsem chodila do ZOO, toulaly jsme se po pražských uličkách a jezdily tramvají na konečnou. Nakupovaly jsme oblečení a chodily do cukrárny na zmrzlinu.

Proč mi dochází až teď, že jsem si toho málo vážila? Že už se to nebude opakovat? A teď to mám. Ha.

Moje babička milovala psaní dopisů, horkou vanu, Betty MacDonaldovou, knihy, kávu, Boha a své přátelé z kostela. A samozřejmě svojí rodinu. Opisovala si citáty a úryvky z knih na papír a nechávala je po celém bytě. V kabelce měla vždycky nepořádek – průkazky, staré lístky od tramvají, papírky, knihu, jízdní řády, fotky, brýle, svačinu a v posledních letech jí tam přibyl i průkaz diabetika a kostka cukru. Děda jí každý den píchal inzulín a ona hodně spala.

Když jsme s maminkou přijely do toho pražského bytu, uvítal nás děda. Vypadal hrozně zničeně. Její pokoj voněl jako kakao. Asi se tam dlouho nevětralo. Koukala jsem na prázdnou knihovnu a bylo mi divně. Už dlouho totiž mluvila o tom, že až zemře, tak mi daruje svoje knihy. Udělala to už dopředu. Otevírala jsem skříně s jejím oblečením a koukala do krabic s knížkama. Děda mi vyprávěl, jak jí ráno našel. „Šel jsem jí ráno vzbudit, protože dlouho nepřicházela na snídani. Klepal jsem na její pokoj a nic se neozývalo, tak jsem vstoupil dovnitř a ona tam seděla na posteli, opřená o poličku. Říkal jsem jí, Vstávej, vstávej! A plácal jsem jí po tváři.“ Nikdo nevěděl, co má říkat. Všechno bylo řečeno za nás. A všude okolo byla cítit ta protivná kakaová vůně.

_{* úryvky z filmu Fontána}

_{„Poslední noc mi vyprávěl o svém otci, který zemřel. Ale Moses tomu nechtěl uvěřit. Říkal, že kdyby vykopali tělo jeho otce, tak by zemřel. Zaseli tedy na jeho hrobě semínko. Ze semínka se stal strom. Moses říkal, že jeho otec se stal částí toho stromu. Prorostl do jeho dřeva a do květů... a když vrabec zobal z toho stromu ovoce jeho otec odletěl s ptáky. Říkal... že smrt se u otce stala cestou k úctě. Tak to nazval. Cesta k úctě."}

_{"Zdá se mi, že celý svůj život bojujeme, abychom se stali zdravými. Což se nám vyplní, když zemřeme a dosáhneme stupně milosti. Málokomu se to podaří. Většina z nás končí tak, jak začínala, kopající a křičící. Ale Izzi nějakým způsobem a při svém mládí dosáhla tohoto stupně milosti. Ve svých posledních dnech se uzdravila. Tommy! Tommy. Přestaň!"
Tommy: "Smrt je nemoc.Jako každá jiná. A je na ní lék. Lék. A já ho najdu."}