Jak jsem ztratila peněženku

Poprvé jsem ztratila svou peněženku, když mi bylo osm let. Ten den se konal sportovní den naší základní školy a já v teplákách, tričku a s botami špinavými od antuky skotačila po trávě a fandila svému idolovi z šesté třídy. Běžel vytrvalostní běh a já dočista zapomněla na svůj baťoh s pet flaškou jahodové šťávy, mikinou a peněženkou s provázkem za krk.

ilustracni obrazek, mam hezci...

"Běěěěěž!" povzbuzovala jsem nadšeně a nevšímala si ničeho jiného než jeho lýtek. Idol, jehož jméno si již nevybavím, doběhl jako třetí, ani se na mě nepodíval a zmizel za svou partou kamarádů v kšiltovkách. Bylo mi do breku. Ani já ten den neexcelovala, a to jsem jen házela kriketovým míčkem (byla jsem čtvrtá). Chtěla jsem si zlepšit náledu ve školním bufetu, na uklidnění si třeba koupit žvýkačkovou cigaretu nebo jedlý papír, ale tu jsem zjistila, že peněženka v baťohu s Mickey Mousem není. Začala jsem hysterčit, prohledávala všechny kapsy, rozepínala všechny zipy, obracela baťoh vzhůru nohama. Ale nikde nic. Bylo mi do pláče. Vždyť jsem v té peněžence měla i kartu na obědy. Budu si muset jít  pro náhradní papírový lístek, klepat na okýnko a čekat než se vedoucí jídelny uráčí přijít. Zas budu poslední ve frontě!

Doma jsem samozřejmě dostala vynadáno. "Jak jsi proboha mohla ztratit peněženku SE ŠŇŮRKOU KOLEM KRKU?" ptala se mě maminka. Pokrčila jsem rameny. Těžko vysvětlovat, že peněženka se šňůrkou za krk je trapná a nosí ji jen největší šprti a mamánci. "Že tys ji kolem toho krku neměla?" došlo moudré ženě po chvíli. "Mami, kolem krku se ty peněženky nenosí!" snažila jsem se oponovat, ale marně. "Kdybys ji tam měla, tak ji rozhodně neztratíš."

Od té doby jsem byla šetrná a peněženky neztrácela. Postupem času kartu na obědy vystřídaly legitimace, kartička pojištěnce, občanský průkaz i platební karta. "To bych si pěkně zavařila, kdybych ji ztratila!" říkala jsem si a paranoidně šmátrala v kabelce každých pět minut, zorničky rozšířené napětím, zda tam bude. Vždycky byla.

Před pár měsíci jsem jela autobusem na jih domů, za maminkou. Tramvaj měla klasické zpoždění a já ze zastávky nasadila sprint, ve kterém jsem na gymnáziu celkem vynikala, přepálila start a celá udýchaná jen tak tak doběhla k zavírajícím se dveřím autobusu. Udělala jsem smutný obličej a řidič mi naštvaně otevřel. "Máte chodit včas. Tak kam?" zeptal se mě, aby nezdržoval odjezd. "Díky - díky - do - Protivína - prosím," stále jsem nemohla popadnout dech. "Stodavcet. A tašku nedávejte na sedačku, jasný?" Celá upocená jsem se svalila na volnou dvojsedačku a servala ze sebe baťoh (položila jej samozřejmě na zem), bundu a svetr. Sluchátka, mobil, peněženku jsem pohodila vedle sebe, otřela si zamlžené brýle a pot z čela, unaveně se opřela. Uf, stihla jsem to.

Usnula jsem a pár minut před zastávkou se probudila. "To jsem toho přečetla," uvědomila jsem si s pohledem na knížku ležící mi na klíně a zívla si. Ve spěchu jsem do baťohu naházela věci a vyskočila z autobusu. "Půjdu si ještě číst do kavárny, než půjdu domů," řekla jsem si a s rebelským pocitem vešla dovnitř. Kavárna v Protivíně vyniká línou obsluhou, která ráčí jen stát za pultíkem, ke stolkům je nikdo nedostane, chtěla jsem si tedy objednat přímo u milé slečny, ale zjistila jsem, že peněženku nemám.

"Bude v autobuse," došlo mi hned. Byla jsem celkem klidná. Kdo by stál o peněženku s dvaceti korunami a nějakými kartami? Co by kdo dělal s mojí občankou? Najde ji řidič, až bude uklízet autobus a zítra si pro ni dojedu. Nadšená svými moudrými úvahami jsem si vyhledala číslo na ČSAD a sdělila svou ztrátu. Paní mě ubezpečila, že řidiče ihned kontaktuje a poté mi dá vědět. Po dvou hodinách jsem byla trochu nervózní a vytáčela číslo znovu. "Tak co, tak co?" ptala jsem se nedočkavě. "Bohužel ten řidič nestavil s autobusem u nás, podívá se zítra ráno. Tak si zavolejte zítra." Budík nastaven na sedmou a volám znovu. "Tak jak, tak jak?" "Tak řidič bohuže nic nenašel, prý v tom Protivíně za váma nastupovalo hodně... ehm... cikánů, asi ji vzal někdo z nich," sdělila mi paní a já zaplakala. "Myslíte, že si mám zablokovat platební kartu a nahlásit to na policii?" zeptala jsem se a chtěla slyšet: "Ale nikoli, ta peněženka se do hodiny najde, to byste dělala zbytečně," místo toho jsem ale dostala realistický názor: "Nejspíše ano."

Áchjo, povzdychla jsem si. Ty hloupá holko, nadávala jsem si. Rozhodla jsem se nejprve zavolat do mé banky: "Dobrý den, chci nahlásit ztrátu platební karty a chci si ji zároveň zablokovat."
GE: "Blokuji, blokuji..." *veselá písnička*
Já: "Chci se zeptat, kdy mi vydáte novou platební kartu, když jsem ztratila OP a na OP budu čekat tři týdny. Zatím ale budu mít ten náhradní doklad."
GE: "Musíte přijít s platným OP."
Já: "To mi ani na pobočce nevydáte kartu, když budu mít náhradní OP a doklad o ztrátě?"
GE: "To jsi nejsem jistá..."
Já: (poněkud nevrle) "Tak kdo to má vědět, když ne vy? Já vám volám, abyste mi to zjistila."
GE: "Tak vydržte moment, já se zeptám..." *veselá písnička* "Haló, haló, slyšíme se?"
Já: "Jo!"
GE: "Děkuji, že jste vydržela čekat, tak to bohužel nejde."
Já: "Takže teď se tři týdny nedostanu ke svým penězům?"
GE: "Pošlete je přes internet na účet nějakému kamarádovi, někomu komu věříte, a on je vám poté dá."

Další mou zastávkou na cestě hanby byl Městský úřad v Protivíně. Byla středa, půl druhé odpoledne a z důvodu školení bylo zavřeno. Zamířila jsem tedy na policii.

Já: "Dobrý den, jdu nahlásit ztrátu občanky a vůbec celé mé peněženky."
Policisté: "No to musíte na Městskym úřadě."
Já: "Tam maj samozřejmě zavříno, protože maj školení zaměstnanců."
Policisté: "My vám s tim moc nepomůžeme, radši nám to ani neříkejte nebo bychom na vás museli dát oznámení."
Já: "Oznámení?!"
Policisté: "Jste povinna si hlídat svůj občanský průkaz."
Já: "Chcete mě zabásnout?"
Policisté: "No to ne, ale..."
Já: "A mohli byste mi aspoň říct, jestli o novou můžu požádat v Praze nebo musím tady v místě bydliště?"
Policisté: "To nevíme, to my nevíme. Pepo, ty víš? Nevim, Franto, nevim. To my nevíme, slečno."
Já: "Tak děkuju!"

Zamířila jsem rovnou do Prahy (happy end se blíží) a druhý den ráno se psychicky připravovala na obrovskou frontu na Městském úřadu. Pro jistotu jsem si vzala  tlustou knihu, sluchátka, svačinu a pití, abych do pauzy na oběd vydržela. K mému překvapení v místnosti kromě zaměstnanců nikdo nebyl. Zmáčla jsem číslo, které se v zápětí rozsvítilo na tabuli, a přišla vyplnit žádost o novou OP. V tom mi zvoní mobil, který ze slušnosti vytípávám, ale v zápětí přijde sms: Dobrý den Lenko, našla jsem vaši peněženku se všemi doklady. Olinka Přibylová.

Hurá!

Pointa ve zkratce: Řidič se na úklid autobusu trochu vykašlal a paní mou peněženku objevila po dvou dnech mezi sedačkou a okýnkem.