Vyrostla jsem na vesnici. Obklopená přírodou jsem tudíž byla dennodenně. Každé ráno mě budilo kohoutí kokrhání a slunce, jež mohutně pražilo do mých oken situovaných na východ. Snídala jsem na zahradě, chodila jsem bosky
po chodníku před domem, tu se sehnula pro zralou jahodu a o kousek vedle zastřihla pažitku. S kloboukem na hlavě jsem se opalovala na čerstvě posekaném trávníku, četla si s nohama nataženýma přes protější židli. Měla jsem na sobě květinové šaty a kolem mě mňoukala koťátka, ňufala štěňátka a lítalo asi sto tisíc much...
Nesnášela jsem to.
Proboha, jak já jsem nesnášela bydlení na vesnici. Jak já jsem se těšila na bydlení v Praze. ... Konečně budu moct každý den jít do kina nebo do divadla nebo do kavárny nebo do hospody nebo na výstavu nebo do knihovny... snila jsem si za přivřenýma očima. "Lenko, zalej rajčata!" křičela moje matka, která se narodila v Praze a nesnášela zahradničení. Proklínala jsem život na vesnici a každý večer si představovala, jak budu ve městě z betonu. V civilizaci.
A teď to mám. Mám, co jsem vždycky chtěla. Už skoro čtyři roky bydlím v Praze. A jako správný Pražák se těším, až z Prahy vypadnu na víkend na vesnici. Nebo aspoň na výlet. "Prosím, prosím, pojeďme někam, aspoň na Šárku," přemlouvám svého přítele v neděli ráno. "Je sedm hodin!" upí a odmítá vstát. "No tak, no tak, prosím, venku je krásně," snažím se ho přemlouvat. Chvíli skáču po posteli, ale pak to vzdám a jdu na terasu.
Když jsem poprvé zjistila, že má Jakub terasu, zaradovala jsem se. Terasa! Terasa pro mě znamená večírky s přáteli, bylinky v květináčích, čerstvě vyprané prádlo sušící se na sluníčku, grilovačky, které voní tak, že se sousedi vyklánějí z oken... Když jsem poprvé vstoupila na Jakubovu terasu, byla zima a vše bylo pokryté sněhem. Idylka jak má být, stála jsem tam v ručníku (viz níže), kolem mě sněžilo a já s úsměvem na rtech poprvé pocítila tu slast - být v civilizaci, ale při tom mít kousek zahrady doma, rovnou za dveřmi. Byla jsem šťastná.
Uteklo pár měsíců a přišlo jaro. Sníh roztál a já zjistila, že nic není takt idylické, jak jsem si představovala. Čekala jsem, že Jakub vyndá ze sklepa nebo zpoza schodů skládací židličky a stůl, roztáhne slunečník, obleče si svou zástěru, vyndá naložené maso z lednice a založí oheň pod grilem. Čekala jsem, že v truhlících začne bujet život a v květináčích se objeví pivoňky nebo aspoň tulipány. Nikde nic. "Budeme snídat na terase?" zeptala jsem se jednou potichu. "A máš si snad kam sednout?" odpověděl mi můj přítel a otočil se v posteli o 180°.
Nyní je léto a na terase stojí slunečník, dvě židle, stůl, nepopsaná tabule, umírající máta a pažitka, dvě pecky avokáda v hlíně, usychající rajčata, seschlá orchidej a pár mých pantoflí. Já sedím doma a koukám na tu zabydlenou krásu přes sklo. Je tam vedro!
