Skutečnost, že 99% mých rádobyvtipných historek pochází z dopravních postředků, mě již asi brzy přiměje k tomu udělat si řidičský průkaz. Zatím stále odolávám, nejen kvůli tomu, že si často pletu levou a pravou, v kritických situacích dávám hlavu do dlaní či přivírám oči, ale také proto, že mi prostě vyhovuje při cestě odpočívat, takříkajíc relaxovat, prostě si dát nohy nahoru a číst si či koukat do blba.
"Pohled který jsem už vyděl tolikrát že to snad nejde spočítat" píše Lukáš Cvejn pod touto fotkou na svém facebookuLukáš Cvejn
Jsem zvyklá na mnohé a nejsem žádná rozmazlená květinka. Jela jsem autobusem do Londýna i do Rumunska. Osm let jsem jezdila do školy každý den autobusem. V pražských tramvajích si neodsedám od bezdomovců a neošívám se nad zpocenými lidmi. Chodila jsem do světlušek a bydlela v domě, kde byla deset let rozkopaná koupelna.
Přesto mě cesta autobusem z Krumlova plného Japonců do Prahy plné turistů všech národností trošku, malilinko překvapila. Protože jsem mladá a spontánní, vzpomněla jsem si na rezervaci lísku až den před odjezdem. Srandovní a odpočinkový Žlutý byl vyprodaný i se svou posilou, nezbylo tedy nic jiného než se smířit s nudnou klasikou bez teplého nápoje a denního tisku. I zakoupila jsem dva lístky à 205 Kč od neznámého dopravce Lukáše Cvejna, jež byly ještě dražší než u žluté konkurence, a mnula si ruce nad tím, že budu mít jistotu příjemné cesty v sedě.
Výlet se náramně vydařil a my uondaní směřovali na autobusové nádraží. Povzdychli jsme si u nablýskaného, vymydleného Žlutého a vyhlíželi náš autobus. Ten skoro nebyl vidět, neb se ztrácel v hnědošedém kouři, jenž v pravidelných intervalech vycházel z výfuku. Na tváři mého přítele se objevilo jemné znepokojení. Vešli jsme dovnitř a ukázali bodrému řidiči naše e-jízdenky. Začala jsem se trochu smát a vzpomněla si na můj oblíbený jugoslávský film Ko to tamo peva.
Netroufám si hádat, z kolikátého roku autobus pocházel. Ovšem oblak prachu, který se objevil po dosednutí na sedačku, napovídal, že pár let tomu již bude. Přes upatlané okýnko jsme sledovali, jak Žlutí vyjíždějí jako namydlený blesk, zatímco my se trénovali v zadržování dechu. Za pár chvil jsme však vyjeli a udělali si vyhlídkovou jízdu vesnicemi a malými malebnými městy Jihočeského kraje. Již před Vodňanami bylo jasné, že kapacita autobusu neodpovídá poptávce. My s místenkami jsme si oddechli a vyslali tak lidem do uličky několik doušků kyslíku. Za chvíli jsme byli naplněni až po střechu. V uličce postávalo asi dvacet lidí, kteří se snažili doslova zuby nehty držet, aby na nás nespadli. Řidič, jehož dětským a nikdy nenaplněným snem bylo nejspíš řízení formule, jel s větrem o závod a my na sedadlech nadskakovali o několik čísel výše pokaždé, když jsme přelétli přes výmol.
Kolíbali jsme se po silnicích od zastávky k zastávce a nervozita začala stoupat. Klimatace v té době ještě fungovala a vypouštěla do vzduchu ohavný smrad, oceňovali jsme však sebemenší cirkulaci vydýchaného ovzduší. Jedním z problémů přecpaného autobusu se ukázala nemožnost projít mezi lidmi v uličce na místo, které bylo místenkou rezervované pro cestujícího, jenž někde, kdesi vepředu u řidiče mával pomačkaným cárem papíru. Lidé se tlačili, naráželi do sebe, snažili se vyhýbat, ale nic naplat. Jak se dostat na pětačtyřicítku, když jste někde u osumnáctky a před vámi stojí dvacet lidí s baťohy? Na pětačtyřicítce sedí samozřejmě člověk bez místenky, ale v autobuse je pro něj místo, maximálně pokud bude po celou dobu stát na pravé noze.
Cestující to brali s humorem, typicky černým, který přichází v těchto náročných okamžicích. "This is my seat," ukazoval Angličan na sedačku obsazenou asi osmiletým klukem. "That's not possible, this is my son," bránila se matka pustit syna do jámy lvové mezi smečku stojících lidí. "Maybe your son, but not your seat. If I don't find any free place, I'll come and kick you out, ok?" V Písku, v půlce cesty, se situace stabilizovala natolik, že v uličce se dalo stát oběma nohama na zemi a jakž takž být při smyslech.
Poslední hodina dvacet, jásal někdo předčasně a v nadšení zapomněl zaklepat na dřevotřískovou konstrukci autobusu. Přední část autobusu již ale věděla, že míříme do několikakilometrové kolony. Zastavili jsme, klimatizace přestala fungovat a atmosféra dosáhla bodu mrazu, přestože uvniř autobusubylo příjemných 50°C. V zoufalství jsem mačkala všechny čudlíky nad mou hlavou a čekala, že vypadne kyslíková či plynová maska. Nevypadlo nic, ale v celém autobuse začala svítit světla, přestože venku bylo ještě světlo. Řidič už se nejspíše připravoval na to, že v jeho moderním karavanu strávíme celé prázdniny.
Dny a noci ubíhaly, zdálo se to jako celá století a tisíciletí, ale uběhlo jen několik minut. Mnozí začali blednout, slabší jedinci se káceli, silnější neváhali dělat vtipy. Zadní částí autobusu koloval půllitr ochucené vody, který zachránil život asi šesti lidem. Po hodině jsme i my otrlí přestali mluvit, abychom zbytečně nedýchali a zbyla tak alespoň malá šance na přežití pro ženy s dětmi. Všichni jsme byli rudí a zpocení, na zadýchaná okna se skoro dalo kreslit. "Stojíme v koloně," informovali někteří sípavým hlasem své bližní.
Krokem jsme se došourali na okraj Prahy a do cílové rovinky jsme byli obdařeni vzduchem z klimatizace. Většina lidí se probudila z bezvědomí sama od sebe, ostatní byli vytrženi ze sladkého spánku hlučnou masou valící se ven z autobusu. Vzduch Na Knížecí nikdy nechutnal tak svěže. "Už nikdy nepojedu na jih... autobusem," promluvil můj přítel po několika hodinách, aby se zase zachmuřeně na pár hodin odmlčel.
"Našel jsem ho!" napsal mi druhý den a poslal odkaz na facebookový profil autobusového řidiče Lukáše Cvejna. Cvejnova záliba ve starých autobusech je zjevná, nicméně osobně bych doporučila otevřít si muzeum dopravních kuriozit než jezdit po silnicích.
Fotky níže se jmenují: "Dnes ve 3:30" a "Klyd před pracovním tydne". V komentáři pod první z nich je navíc uvedeno: "jj spojka hotova, akorad autobus dojel jen na 26 km d1 a bouchnul mu celej tuplak tak nevím zda to stalo za to."
