Dlouhé cesty autobusem mi nikterak nevadí. V autobuse dělám mnoho činností, které bych doma nedělala, protože bych prostě, jak se tak říká, neměla čas. V autobuse si čtu. V autobuse koukám na filmy. V autobuse píšu.
Buchanan v GlasgowLV
V autobuse spím. Telefonuji, koukám z okýnka na ubíhající krajinu, povídám si se spolusedícím, kreslím, prohlížím si obrázky. V autobuse přemýšlím, sním, poslouchám hudbu, svačím i mlsám. Dělám všechny ty obyčejné věci, které bych si jindy sebemrskačsky vyčítala, protože je vždy něco důležitějšího na práci. V autobuse nic jiného ani dělat nejde, tak jsem ráda, že jedu.
I cesta může být cíl... říkám si a snažím se nemyslet na zdřevěnělé nohy. Pokud mám dvojsedačku celou pro sebe, cestu si užívám mnohem víc. Tento komfort je mi ovšem dopřán jen občas, a proto jsem již dávno vynalezla svých 100+1 poloh, jak si lehnout, sednout či stočit se do klubíčka na prostoru menším než metr čtvereční.
To, že pojedeme z Londýna do Glasgow a zpět autobusem, jsem považovala za příjemnou součást výletu. Navíc jedeme přes noc! To je úspora času, vyspíme se v autobuse a ráno, trochu rozlámané a zmuchlané, sníme snídani a budeme se těšit z ranního svítání za okny. Nemohla jsem se dočkat. Cesta do Glasgow nestojí za řeč, vše totiž probíhalo tak, jak má. Hodinu jsme si s mou kamarádkou povídaly a poté to obě zalomily a probudily se kousek před Glasgow. Vytáhly snídani a šťastně, i když trochu ospale, se usmívaly. Přemýšlela jsem, jestli už můj život bude normální, běžně nudný a já si již z každého výletu nepovezu domů nejbláznivější historku, kterou mi nikdo nebude věřit. Samozřejmě osud se na mě usmál při zpáteční cestě.
Stály jsme na nástupišti na stancii Bachanan a já sledovala opuštěného Medvídka Púa, který se válel na lavičce. Již v ten moment mi bylo jasné, že tady něco smrdí. Byli to však jen mí budoucí spolucestující. Skupina asi patnácti přistěhovalců, kteří se rozhodli využít zavazadlového prostoru autobusu a převézt z Glasgow asi triliardu zavazadel, které měly rozměr asi jako rakev, obal na bicí soupravu, bouda pro Maxipsa Fíka nebo manželská postel. Zíraly jsme na tu hromadu věcí před námi a nebyly si jisté, jestli pojedeme autobusem nebo kamionem. Odpověď byla ale nasnadě, neb přijel megabus, a my vesele vyhopkaly dovnitř.
Vyjeli jsme s asi půlhodinovým zpožděním, neb se část našeho autobusu dlouze dohadovala s řidiči, kolik zavazadel pojme jeden malý megabus. Hádku jsme sledovaly jen tak jedním okem, neb nás více zaujalo podivné rozmísťování skupinky po autobuse. Z nějakého důvodu členové nechtěli držet partu a sedali si všude možně, hlavně ne vedle sebe. I když byl autobus skoro poloprázdný, naši noví známí cítili potřebu usednout i vedle cizích lidí. Když jsme vyjeli, jedinci seděli vepředu, uprostřed i vzadu, nicméně si neustále potřebovali předávat jak informace, tak potravu.
Chápu, že každý není tak důvtipný jako my dvě a nezabalí si svačinu na cestu, nicméně mít několik francouzských baget v zadní části autobusu u jednoho z nejstarších členů mi přijde trochu nevýhodné. Zvlášť když každý ze skupiny musí několikrát projít sem a tam, aby si odlomil kousek, sežvýkal jej na místě a opět pocítil hlad. Přistěhovalci trajdali z přední části do zadní a zase zpátky, vždy s kouskem pečiva v puse a vysílali dalšího člena, aby šel pro svůj příděl. Snažily jsme si nevšímat jejich závistivých pohledů na náš piknik ve stylu olivy, sýr, šunka a rajčata a užívaly si multikulturní cestu.
Tu se u nás objevila potrhaná a velmi špinavá cestovatelka a ukázala na láhev vody. "Mám žízeň. Dáte mi napít?" zašeptala hlasem, který napovídal, že byla nyní měsíc v poušti a oázu nenašla. "Cože?" vyhrkly jsme spíše šokem, slyšely jsme totiž moc dobře. "Mám žízeň. Dáte mi napít vody?" V ten moment jsem byla ohromně ráda, že voda není moje a já nemusím řešit dilema mezi mým spasitelským syndromem a možností chytnout žloutenku. Viděla jsem, že má kamarádka má stejný problém. Chraptění neustávalo a ruka se skoro natahovala až k nám. "Jestli máte nějakej kelímek, tak vám klidně vodu naleju. Z flašky ale s cizíma lidma nepiju," vysvětlila kamarádka diplomaticky. "Nemám kelímek," byla odpověď a prosebné oči smutného štěněte, které má být utraceno, se na nás smutně dívaly. Kamarádka přivřela oči a řekla: "Tak to je mi líto." Bylo nám divné, že ani jeden z přistěhovalců nemá kelímek, natož obyčejnou lahev vody, ale nemínily jsme ustoupit. Naštěstí se pak nějaká slečna za námi nabídla a vodu dehydratované dívce podala.
Chvilku jsme přemýšlely o tom, jak jsme zlé, ale zároveň máme smysl pro hygienu, když tu autobus zastavil. A stál. A nejel. Už už jsme se pomalu smiřovaly tím, že skupinka zabila řidiče a my budeme znásilněny, okradeny a zabity. V tomto či jiném pořadí, na tom beztak nesejde. Ukázalo se ale, že autobus má poruchu a my zvládneme dojet maximálně na nejbližší parkoviště a tam počkáme na náhradní autobus. Trochu se nám ulevilo a vystoupily jsme někde, kdesi v prázdnu ve Skotsku. Široko daleko nebylo nic, jen dálnice, KFC a Starbucks. V nouzi není možné odmítat americké fastfoody a předražené kávy a hrát si na alternativní holky, co mají rady jen nezávislé kavárny, takže jsme zapluly dovnitř a seděly nad papírovým kelímkem horké čokolády. Za chvíli k nám přišla skupinka asi pěti přistěhovalců s průhlednými plastovými kelímky naplněnými vodou a požádali nás, jestli bychom jim nevyfotily společnou fotku. S nadšením jsme souhlasily, možnost zvěčnit absurditu situace máte jen málokdy.
Čekaly jsme asi hodinu nebo možná sto let a přijel náhradní autobus. Byla už pozdní noc a přistěhovalci vybalili deky, každý z nich měl jednu, ještě poslední kousky bagety a pobíhání sem a tam, pak už jen krátká melodie z foukací harmoniky a mohlo se jít na kutě. Do Londýna jsme dorazily s pěti hodinovým zpožděním a skoro mrtvé únavou. Nicméně už se těším na další výlet!
