kapesník, tužku na oči, balzám na rty, pinzetu, propisku, lihovku, papír, nůžky, pilník, učebnici, pití, svačinu, zápisník, šátek, šálu, rukavice, vložky, tampón, dezinfekci, zubní nit, parfém, flashku, provázek, gaffu, lepidlo, žvýkačku, pravítko, slovník, svetr, svorku, lžičku, vidličku, příbor, kapesní nůž, igelitový pytlík, bonbón, něco sladkýho, prášek na bolení hlavy, deštník a nebo taky gumičku?
Nemám.
Ale je mi záhadou, jak to, že většina žen ano. Kde se to v těch jejich malých kabelkách bere?
Já nemám nikdy nic.
Sním o tom, že jednou, až budu velká, dospělá, uvědomělá, praktická a rozvážná, tehdy budu mít v kabelce či elegantním baťůžku vše potřebné. A srovnané.
Přála bych si rozevřít svojí perfektně uspořádanou tašku, která by nebyla omšelá, neměla by rozbitý zip, napůl utržené ucho či párající se bok. Přála bych si ji ladně otevřít a najít v kapsičce na mobil mobil. Byla by to příjemná změna, nyní v ní mám zmuchlaný, posmrkaný, trhající se papírový kapesník a obal od žvýkačky.
Ostatní věci bych měla uspořádané v různých obalech a speciálních taštičkách. Tak jak to mají ty systematické ženy, jež tolik obdivuji. Pouzdro na notebook, pouzdro na diář, pouzdro na hudební přehrávač, pouzdro na mobil, kosmetická taštička, taštička na smotané kabely, taštička na dámské propriety, taštička na léky a taštička na nákupní taštičku. Každá věc má navíc své místo a mnohdy i speciální přihrádku. V jejich kabelkách vládne řád a je do nich radost pohledět. Karty v peněžence srovnané podle používanosti a zároveň podle barev. Papírové peníze podle hodnot a mince rozdělené na drobné a nejdrobnější. Když si tyto ženy potřebují něco zapsat, suverénně vytáhnou svůj neušmudlaný, neozrhaný, nepolitý, prostě stále jako nový sešit a propisku, která píše.
Jak já jim závidím. S úžasem hledím, jak z ničeho nic vytasí z kabelky tužku na oči a pudr. To někdo v kabelce doopravdy nosí? Já ani pudr nemám a tužka mi leží neořezaná doma. Pokaždé, když jím jogurt dřevěným míchátkem od kávy, připomínám si, že si tu lžičku do baťohu příště doopravdy dám. Proč jsem si tu flašku na pití vyndavala, ptám se zas a znovu sama sebe, když si kupuji už stopatnáctou plastovou lahev a slibuju sama sobě, že tahle mi nějaký ten pátek vydrží.
V baťohu mám peněženku s rozbitým zipem, který nejde otevírat. Zmateně lovím platení kartu mezi drobkama od svačiny. Drobné všude možně. Na dně diář s rozmazanými daty a umolousanými stránkami. Knížka z knihovny založená účtenkou z potravin. Igeliťák a víčko. Sluchátka, co nefungují. Prázdný plastový obal od kapesníků. Několik pomačkaných papírů a svazek klíčů. Bohužel ne od mého bytu.
Kde mám klíče?!
