Jak jsem byla světluškou

Když jsme se přestěhovali z Prahy, města plného smogu, prachu a kyselých dešťů, na vesnici s vůní polní trávy, kvítí a hnoje, byla jsem dost překvapená. Špatně se mi dýchalo a často jsem musela stát vzadu u auta, když se startovalo, aby mé plíce dostaly spravedlivou dávku černého vzduchu. Chtěla jsem zpátky do civilizace i za cenu toho, že zemřu bídnou smrtí na rakovinu plic ve třiceti.

zachody?
Ale moji rodiče ne. Prý, že příroda je zdravá a je třeba se zocelit. Ráno studená sprcha a obíhačka kolem zahrady, večer spaní u otevřeného okna za zvuků žab a cvrčků. Často jsem vzpomínala na dny plné čekání na chodníku, když červená na semaforu ne a ne naskočit. Toužila jsem chytat špinavá zábradlí a jezdit po eskalátorech. Moje první kamarádka, kterou jsem si tu našla byla zapálená skautka se smyslem pro humor, která milovala vodu a zvířata. Ráda chodila plavat do špinavé řeky, každou sobotu si opékala nad ohněm buřty a falešně zpívala táborové písně. Navíc na krku nosila často žlutý šátek a v kapse plechovou krabičku. Ptala jsem se, co to má jako znamenat a ona neváhala, popadla mě za ruku a vlekla mě za instruktorkou, která se mi představila jako Pája. "Lenka bude chodit s náma na světlušky," hlásila moje přizrzlá kamarádka, zatímco já si představovala, jak se síťkou na motýly pobíháme v noci po lese a chytáme svítivé tečky.
Avšak nikoli. Příští pátek jsem s batohem stepovala před dřevěnou chatkou. "Tohle je naše klubovna," řekla mi Pája a ukázala na polorozpadlou chajdu, do které zatékalo. Dveře se se strašlivým skřípotem otevřely a já spatřila velký dřevěný stůl a dvě lavice. Ostatní holky s jásotem zasedly na svá místa a začaly brebentit, zatímco já přešlapovala na prahu a ptala se sama sebe, co tu dělám. "Tak pojď dál, dneska budeme vyrábět draka z papíru!" O hodinu později jsem byla oblepená lepidlem, v hlavě jsem měla tři papírové mašle a v ruce zmuchlaný kosočtverec na provázku. "Tohle lítat nebude," okomentovala jsem svůj výtvor. Pája mě pohladila po hlavě a vesele se zazubila: "Když budeš rychle utíkat, tak jó!" Hodila jsem na ni svůj nejhorší pohled a vztekle zamotala špagát na dřevěnou větvičku. Další dvě hodiny jsme se snažily nabrat takovou rychlost, aby se naše výtvory odlepily alespoň metr od země a chvíli tam zůstaly. "Já jsem to říkala," opakovala jsem zachmuřeně a otírala si svá špinavá kolena.
A tak jsem už patřila mezi ně. Každý pátek od tří do sedmi jsme kreslily, chodily na procházky, vyráběly plakáty, jedly cukroví, uklízely chodníky, nosily divokým zvířatům kaštany, pozorovaly mravence, učily se fáčovat zlomené ruce a rozdělávat oheň. Přiznám se, že všechno mi přišlo strašně staromódní a nechápala jsem, proč třít o sebe dva šutry, když můžeme vytáhnout z kapsy zapalovač. Proč se učit morseovku, když umím psát víc znaků než tečku a čáru? Většinu času jsem kroutila hlavou a tupě zírala na ostatní, jak se baví při výrobě pastí na medvědy. Bože, jak by se tady mohl objevit medvěd?
A nastalo léto. A letní tábor. Už jenom z pomyšlení na něj se mi dělalo špatně. Maminka mě strašila hrozivými historkami o tom, jak neteče teplá voda, jí se z ešusu a chodí se na stezky odvahy. Prosila jsem, řvala jsem, urážela jsem se, slibovala... zabrala až žaludeční nevolnost, která se sama objevila z nervozity. Prozvracela jsem celý týden, ležela jsem v posteli, pila horký černý čaj a četla si knížku o skautingu. Zjistila jsem, že plechová krabička se jmenuje KáPéZetka a nosí se v ní svíčka, sirka, prachy, obinadlo a číslo na rodiče. Dozvěděla jsem se, že ti blázni dokonce skládají bobříka mlčení, myjí se v řece a spí pod širákem. Hned jak jsem se dostala z nejhoršího a udržela v sobě suchý rohlík, byla jsem expres poslána rovnou do toho pekla. Bláto, špinavé děti, žádné záchody - pouze prkno se třemi dírami. "Tady mám zůstat dva týdny?"
Hned ráno se dostavil první šok. Musely jsme se navlíct do béžových košil, uvázat uzel na šátek a srovnat se do řady. Sekera uhodila do polínka a začal další den. Z těch rituálů a kolektivních radostí mám vyrážku ještě doteď. Všichni si hromadně vyčistit zuby u řeky, jít na snídani pro rohlík s marmeládou, vyrazit do přírody hrát nějakou bojovku, jejíž cílem bylo přinést jedno polínko zpět do tábora, nechat si do ešusu kydnout oběd, umýt si ešus ve studené vodě v lavoru plném drobků, pokračovat v bojovce, vázat uzly, psát morseovkou, sedět u ohně, dávat pozor, aby mi buřt nespadl do popela a jít celá uondaná, špinavá spát do chatičky, ve které byla zima, špína a hmyz. S vidinou toho, že dneska mám hlídku a budu muset od dvou do tří ráno pobíhat kolem tábora a dávat bacha, aby mi nějaký poblázěný instruktor v dobrém rozmaru nesebral vlajku, se neusínalo dobře. A ráno celý kolotoč znova. Truchlila jsem každý den a vytrvale jsem psala domů urgence: "Přijeďte si pro mě!"
Za trest mně ani po týdnu nepřijeli navštívit. Zatímco ostatní rodiče si na ten jeden den odvezli své děti domů, nakrmili je normálním jídlem, umyli ve vaně a přibalili jim na cestu čokolády a brambůrky, já seděla ubrečená uprostřed tábora a vyčítavým hlasem volala: "A proč si pro mě nepřijeli?!"
Druhý týden byl v podobném duchu. Navíc pořád pršelo, oblečení už jsme žádná z nás neměla suché a tak jsme se tísnily v klubovně, hrály prší a kreslily si. Gumovky na nohou, ušmudlaná trička a vlhké tepláky. Sociálka by z nás neměla radost. Chodila jsem jak tělo bez duše a mumlala si: "V civilizovaném světě by se toto nestalo. Chci elektřinu, teplý ponožky a deku!" Zatím jsem měla jen spacák, baterku a a ledový nohy. Konečně nastal den odjezdu. Sbalená jsem byla již od rána a poslední hodiny jsem jen trávila sezením na tašce a prozpěvováním:"Hurá, hurá!" Ostatní holky se objímaly a brečely. "Nechci odjíždět, bude se mi po tobě stejskat!" říkaly dojemně, i když den před tím na sebe ječely: "Nechci už tě nikdy vidět." Doma jsem strávila odpoledne ve vaně a deset hodin v posteli, abych dohnala spánkový deficit. Ke Světluškám jsem již naštěstí už nikdy nemusela jít, protože po podrobné prohlídce se na mě našlo pět klíšťat a vlasy jsem měla slepené neidentifikovatelným blevajzem. Večer jsem s radostí strhla slib, který jsem měla přilepený nad postelí, abych si ho každý večer mohla číst. Zněl: "Slibuji, že se budu snažit hledat Pravdu a Lásku, být prospěšná své vlasti a zachovávat zákon světlušek."