Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Lukáš Cvejn: cesta autobusem plná zábavy

Skutečnost, že 99% mých rádobyvtipných historek pochází z dopravních postředků, mě již asi brzy přiměje k tomu udělat si řidičský průkaz. Zatím stále odolávám, nejen kvůli tomu, že si často pletu levou a pravou, v kritických situacích dávám hlavu do dlaní či přivírám oči, ale také proto, že mi prostě vyhovuje při cestě odpočívat, takříkajíc relaxovat, prostě si dát nohy nahoru a číst si či koukat do blba.

"Pohled který jsem už vyděl tolikrát že to snad nejde spočítat" píše Lukáš Cvejn pod touto fotkou na svém facebookuLukáš Cvejn

Jsem zvyklá na mnohé a nejsem žádná rozmazlená květinka. Jela jsem autobusem do Londýna i do Rumunska. Osm let jsem jezdila do školy každý den autobusem. V pražských tramvajích si neodsedám od bezdomovců a neošívám se nad zpocenými lidmi. Chodila jsem do světlušek a bydlela v domě, kde byla deset let rozkopaná koupelna.

Přesto mě cesta autobusem z Krumlova plného Japonců do Prahy plné turistů všech národností trošku, malilinko překvapila. Protože jsem mladá a spontánní, vzpomněla jsem si na rezervaci lísku až den před odjezdem. Srandovní a odpočinkový Žlutý byl vyprodaný i se svou posilou, nezbylo tedy nic jiného než se smířit s nudnou klasikou bez teplého nápoje a denního tisku. I zakoupila jsem dva lístky à 205 Kč od neznámého dopravce Lukáše Cvejna, jež byly ještě dražší než u žluté konkurence, a mnula si ruce nad tím, že budu mít jistotu příjemné cesty v sedě.

Výlet se náramně vydařil a my uondaní směřovali na autobusové nádraží. Povzdychli jsme si u nablýskaného, vymydleného Žlutého a vyhlíželi náš autobus. Ten skoro nebyl vidět, neb se ztrácel v hnědošedém kouři, jenž v pravidelných intervalech vycházel z výfuku. Na tváři mého přítele se objevilo jemné znepokojení. Vešli jsme dovnitř a ukázali bodrému řidiči naše e-jízdenky. Začala jsem se trochu smát a vzpomněla si na můj oblíbený jugoslávský film Ko to tamo peva.

Netroufám si hádat, z kolikátého roku autobus pocházel. Ovšem oblak prachu, který se objevil po dosednutí na sedačku, napovídal, že pár let tomu již bude. Přes upatlané okýnko jsme sledovali, jak Žlutí vyjíždějí jako namydlený blesk, zatímco my se trénovali v zadržování dechu. Za pár chvil jsme však vyjeli a udělali si vyhlídkovou jízdu vesnicemi a malými malebnými městy Jihočeského kraje. Již před Vodňanami bylo jasné, že kapacita autobusu neodpovídá poptávce. My s místenkami jsme si oddechli a vyslali tak lidem do uličky několik doušků kyslíku. Za chvíli jsme byli naplněni až po střechu. V uličce postávalo asi dvacet lidí, kteří se snažili doslova zuby nehty držet, aby na nás nespadli. Řidič, jehož dětským a nikdy nenaplněným snem bylo nejspíš řízení formule, jel s větrem o závod a my na sedadlech nadskakovali o několik čísel výše pokaždé, když jsme přelétli přes výmol.

Kolíbali jsme se po silnicích od zastávky k zastávce a nervozita začala stoupat. Klimatace v té době ještě fungovala a vypouštěla do vzduchu ohavný smrad, oceňovali jsme však sebemenší cirkulaci vydýchaného ovzduší. Jedním z problémů přecpaného autobusu se ukázala nemožnost projít mezi lidmi v uličce na místo, které bylo místenkou rezervované pro cestujícího, jenž někde, kdesi vepředu u řidiče mával pomačkaným cárem papíru. Lidé se tlačili, naráželi do sebe, snažili se vyhýbat, ale nic naplat. Jak se dostat na pětačtyřicítku, když jste někde u osumnáctky a před vámi stojí dvacet lidí s baťohy? Na pětačtyřicítce sedí samozřejmě člověk bez místenky, ale v autobuse je pro něj místo, maximálně pokud bude po celou dobu stát na pravé noze.

Cestující to brali s humorem, typicky černým, který přichází v těchto náročných okamžicích. "This is my seat," ukazoval Angličan na sedačku obsazenou asi osmiletým klukem. "That's not possible, this is my son," bránila se matka pustit syna do jámy lvové mezi smečku stojících lidí. "Maybe your son, but not your seat. If I don't find any free place, I'll come and kick you out, ok?" V Písku, v půlce cesty, se situace stabilizovala natolik, že v uličce se dalo stát oběma nohama na zemi a jakž takž být při smyslech.

Poslední hodina dvacet, jásal někdo předčasně a v nadšení zapomněl zaklepat na dřevotřískovou konstrukci autobusu. Přední část autobusu již ale věděla, že míříme do několikakilometrové kolony. Zastavili jsme, klimatizace přestala fungovat a atmosféra dosáhla bodu mrazu, přestože uvniř autobusubylo příjemných 50°C. V zoufalství jsem mačkala všechny čudlíky nad mou hlavou a čekala, že vypadne kyslíková či plynová maska. Nevypadlo nic, ale v celém autobuse začala svítit světla, přestože venku bylo ještě světlo. Řidič už se nejspíše připravoval na to, že v jeho moderním karavanu strávíme celé prázdniny.

Dny a noci ubíhaly, zdálo se to jako celá století a tisíciletí, ale uběhlo jen několik minut. Mnozí začali blednout, slabší jedinci se káceli, silnější neváhali dělat vtipy. Zadní částí autobusu koloval půllitr ochucené vody, který zachránil život asi šesti lidem. Po hodině jsme i my otrlí přestali mluvit, abychom zbytečně nedýchali a zbyla tak alespoň malá šance na přežití pro ženy s dětmi. Všichni jsme byli rudí a zpocení, na zadýchaná okna se skoro dalo kreslit. "Stojíme v koloně," informovali někteří sípavým hlasem své bližní.

Krokem jsme se došourali na okraj Prahy a do cílové rovinky jsme byli obdařeni vzduchem z klimatizace. Většina lidí se probudila z bezvědomí sama od sebe, ostatní byli vytrženi ze sladkého spánku hlučnou masou valící se ven z autobusu. Vzduch Na Knížecí nikdy nechutnal tak svěže. "Už nikdy nepojedu na jih... autobusem," promluvil můj přítel po několika hodinách, aby se zase zachmuřeně na pár hodin odmlčel.

"Našel jsem ho!" napsal mi druhý den a poslal odkaz na facebookový profil autobusového řidiče Lukáše Cvejna. Cvejnova záliba ve starých autobusech je zjevná, nicméně osobně bych doporučila otevřít si muzeum dopravních kuriozit než jezdit po silnicích.

Fotky níže se jmenují: "Dnes ve 3:30" a "Klyd před pracovním tydne". V komentáři pod první z nich je navíc uvedeno: "jj spojka hotova, akorad autobus dojel jen na 26 km d1 a bouchnul mu celej tuplak tak nevím zda to stalo za to."

Autor: Lenka Veverková | sobota 19.7.2014 9:10 | karma článku: 19,39 | přečteno: 2394x
  • Další články autora

Lenka Veverková

Co je pravda, a co ne? (Mlčení bobříků, Přísně tajné: Hrubá nemravnost)

... přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.

27.2.2017 v 17:47 | Karma: 12,83 | Přečteno: 757x | Diskuse| Kultura

Lenka Veverková

Taková ta dobře udělaná činohra

Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely?

27.4.2016 v 9:10 | Karma: 11,59 | Přečteno: 531x | Diskuse| Kultura

Lenka Veverková

Takže vy budete kritička!

"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne?

26.4.2016 v 9:30 | Karma: 16,66 | Přečteno: 1028x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

A žili šťastně až do smrti...

... říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy?

16.3.2016 v 18:28 | Karma: 10,80 | Přečteno: 577x | Diskuse| Kultura

Lenka Veverková

Jak jsem si vysnila terasu

Vyrostla jsem na vesnici. Obklopená přírodou jsem tudíž byla dennodenně. Každé ráno mě budilo kohoutí kokrhání a slunce, jež mohutně pražilo do mých oken situovaných na východ. Snídala jsem na zahradě, chodila jsem bosky

21.7.2015 v 14:45 | Karma: 25,54 | Přečteno: 3686x | Diskuse| Ostatní

Lenka Veverková

Padající punčocháče

patří mezi typické holčičí problémy, které muži prostě nikdy nepochopí. Pominu-li transsexuály a travestity, málokterý chlap si dokáže představit ten pocit, když vám padají punčocháče. 

12.6.2015 v 8:38 | Karma: 29,76 | Přečteno: 3417x | Diskuse| Poezie a próza

Lenka Veverková

Nemáš u sebe náhodou...?

kapesník, tužku na oči, balzám na rty, pinzetu, propisku, lihovku, papír, nůžky, pilník, učebnici, pití, svačinu, zápisník, šátek, šálu, rukavice, vložky, tampón, dezinfekci, zubní nit, parfém, flashku, provázek, gaffu, lepidlo, žvýkačku, pravítko, slovník, svetr, svorku, lžičku, vidličku, příbor, kapesní nůž, igelitový pytlík, bonbón, něco sladkýho, prášek na bolení hlavy, deštník a nebo taky gumičku?

12.12.2014 v 9:30 | Karma: 29,54 | Přečteno: 5114x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Ta malá babička, co prodává růže

Ta malá svraštělá babička, co postává u podchodu a chvěje se zimou. Ta malá vrásčitá chvějící se babička, jejíž oči na mě zeširoka hledí. A já se jim vyhýbám, seč můžu. U kotníku má igelitku naplněnou desítkami růží. V ruce drží jednu, zabalenou v papíře. Chvěje se. Růže i babička. I kdybych se jí snažila vyhnout, vykoukne na mě znenadání u hlavní pošty. Malá, nepřehlédnutelná babička, jež nemluví, neprosí, nenaléhá. Mlčky stojí a klepe se.

4.12.2014 v 16:45 | Karma: 22,20 | Přečteno: 2534x | Diskuse| Poezie a próza

Lenka Veverková

Návštěva

A: Tak jsme tady. Tady je záchod. Tady koupelna. Támhle kuchyň. Ložnice tady. Ani se nezouvejte. A nebo jo, víte co, venku sněžilo. Vodu. Dáte si? Mám studenou i teplou.

13.11.2014 v 9:00 | Karma: 33,00 | Přečteno: 3406x | Diskuse| Poezie a próza

Lenka Veverková

V tramvaji č. 16

Od té doby, co nepracuju ve čtyřce bez ubrusů, jsem ztratila poměrně častý kontakt s hloupými a omezenými lidmi. Proto mě vždy o to více vyvede z míry situace, kdy někdo takový vstoupí do mé pravdoláskařské bubliny, v níž nikdo nevolí komunisty, nemá rád Dana Landu a všichni používají slova děkuju a prosím.

18.9.2014 v 17:30 | Karma: 36,41 | Přečteno: 6607x | Diskuse| Cestování

Lenka Veverková

Jak jsem se bála o svůj život

oproti svým kamarádkám si připadám jako hrdinka. Často mi s očima na vrch hlavy vypráví, jak se bály jít v noci domů temnou ulicí či nechodí večer do určitých částí města. Každého kolemjdoucího muže považují za vraha nebo násilníka, projíždějící auto jako schránku na únos. Jejich přítelové na ně čekají na tramvajových zastávkách nebo rovnou před vstupními dveřmi jejich domovů. Jejich rodiče jim volají, jestli dorazily v pořádku domů.

16.8.2014 v 8:28 | Karma: 22,82 | Přečteno: 2052x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Dneska už se tomu jen směju

říkám vždy, když uplyne přibližne týden nebo pět let poté, co se mi stane nějaký trapas. Situace se nejdříve zdá hrozná tak, že bych nejraději schovala hlavu pod peřinu a nevylezla do té doby, než všichni zapomenou, že jsem kdy existovala. Po pár hodinách, když můj obličej již nevypadá jako popálenina 2. stupně, jsem schopná přestat se litovat a sebemrskačsky si celou historku přehrávat znovu a znovu. Když jsou rány mého sebevědomí zhojené, píšu na blog.

15.8.2014 v 18:20 | Karma: 25,34 | Přečteno: 2355x | Diskuse| Věda

Lenka Veverková

Výstupy na vrchol,

ať už v jakémkoli slova smyslu, jsou mou oblíbenou činností. Po cestě se potím, vzdychám a úpím. Vytrvale se dožaduji odpovědi na otázku "Kdy už?", trochu nadávám, ale zároveň se vše snažím brát s úsměvem a upínat své myšlenky na to, až tam konečně budu! Na vrcholu! A dám si za odměnu tatranku! A konečně svlažím své hrdlo studenou vodou nebo teplým čajem. Ať už tam jsme!

1.7.2014 v 9:26 | Karma: 14,57 | Přečteno: 812x | Diskuse| Cestování

Lenka Veverková

Jak jsme jely z Glasgow

Dlouhé cesty autobusem mi nikterak nevadí. V autobuse dělám mnoho činností, které bych doma nedělala, protože bych prostě, jak se tak říká, neměla čas. V autobuse si čtu. V autobuse koukám na filmy. V autobuse píšu.

30.6.2014 v 9:11 | Karma: 16,37 | Přečteno: 831x | Diskuse| Cestování

Lenka Veverková

To, že mám díru v botě,

zjistím vždy, až když začne pršet. V ten moment se mi ovšem ihned vybaví všechny ty dětské tábory, vlhko v holínkách i pod očima, začínající bolest v krku a nudle u nosu. Proč mi žádné boty nevydrží déle než jednu sezónu?

29.6.2014 v 14:11 | Karma: 20,37 | Přečteno: 1117x | Diskuse| Ona

Lenka Veverková

Jak jsem chtěla jít k psycholožce

Na každýho to jednou padne. Smuténka a pocit, že dneska je to fakt na hovno a spáchat sebevraždu je jediný rozumný řešení. Někdo to řeší heslem ráno moudřejší večera a jde se prostě vyspat, jiný si nalije o trochu víc rumu do čaje. Někdo zavolá kamarádce a popláče si na rameni, jiný prostě nemá čas takové blbosti řešit. V moderní době je ale časté, že prostě jdete k psychologovi.

28.6.2014 v 12:10 | Karma: 39,59 | Přečteno: 11670x | Diskuse| Ona

Lenka Veverková

Jak jsem málem nejela na výlet

Vzhledem k tomu, že tento článek píšu již ve vlaku, můžeme si všichni zhluboka oddechnout a otřít pot z čela již u úvodních řádků. Pointa, nepointa, na svůj oblíbený film se koukáte stále dokola, i když už víte, jak dopadne. Nicméně, abych udržela jakési potenciální napětí, dosadila jsem do fejetonu detektivní zápletku a čtenáři se tak mohou po vzoru poručíka Colomba či majora Zemana ponořit do pátrání.

27.5.2014 v 12:40 | Karma: 13,10 | Přečteno: 1514x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Když nemůžu usnout

vstanu z postele a vyndám baterku z tikajících hodin. Když nemůžu usnout, vstanu, v koupelně si natočím vodu do sklenice a vypiju ji. Když nemůžu usnout, zatáhnu závěsy na okně. Když nemůžu usnout, vypnu notebook, protože mě ruší tři žlutozelená miniaturní světýlka úsporného režimu. Vypnu i televizi, na které malý červený puntík svítí jako reflektor.

25.4.2014 v 10:50 | Karma: 18,19 | Přečteno: 1451x | Diskuse| Ostatní

Lenka Veverková

Jak jsem spustila alarm

V poslední době se mi až příliš často stává, že chci schovat hlavu do písku, otočit se na podpatku a zmizet, nikdy se nevrátit a spálit po sobě mosty. Do bezvědomí se ztrapňuji až příliš často. Jsem pro každou legraci a nevadí mi být veselým kašpárkem pro pobavení vícečlenného kolektivu, ale čeho je moc, toho je občas příliš.

11.4.2014 v 12:20 | Karma: 16,46 | Přečteno: 1041x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Dál to nepojede

řekl řidič, vystoupil z autobusu a začal něco kutit venku. Ostatní cestující se po sobě vyděšeně koukali a začali vytahovat mobilní telefony, já si otevřela notebook, abych napsala tento článek.

4.2.2014 v 17:36 | Karma: 15,76 | Přečteno: 1155x | Diskuse| Cestování
  • Počet článků 86
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 10069x
Impulzivní, nestálá a věčně nerozhodná. Má ráda kvalitní humor, kvalitní literaturu, kvalitní víno a svůj blog plný kvalitní nudy