Jak jsme jely z Glasgow
Buchanan v GlasgowLV
V autobuse spím. Telefonuji, koukám z okýnka na ubíhající krajinu, povídám si se spolusedícím, kreslím, prohlížím si obrázky. V autobuse přemýšlím, sním, poslouchám hudbu, svačím i mlsám. Dělám všechny ty obyčejné věci, které bych si jindy sebemrskačsky vyčítala, protože je vždy něco důležitějšího na práci. V autobuse nic jiného ani dělat nejde, tak jsem ráda, že jedu.
I cesta může být cíl... říkám si a snažím se nemyslet na zdřevěnělé nohy. Pokud mám dvojsedačku celou pro sebe, cestu si užívám mnohem víc. Tento komfort je mi ovšem dopřán jen občas, a proto jsem již dávno vynalezla svých 100+1 poloh, jak si lehnout, sednout či stočit se do klubíčka na prostoru menším než metr čtvereční.
To, že pojedeme z Londýna do Glasgow a zpět autobusem, jsem považovala za příjemnou součást výletu. Navíc jedeme přes noc! To je úspora času, vyspíme se v autobuse a ráno, trochu rozlámané a zmuchlané, sníme snídani a budeme se těšit z ranního svítání za okny. Nemohla jsem se dočkat. Cesta do Glasgow nestojí za řeč, vše totiž probíhalo tak, jak má. Hodinu jsme si s mou kamarádkou povídaly a poté to obě zalomily a probudily se kousek před Glasgow. Vytáhly snídani a šťastně, i když trochu ospale, se usmívaly. Přemýšlela jsem, jestli už můj život bude normální, běžně nudný a já si již z každého výletu nepovezu domů nejbláznivější historku, kterou mi nikdo nebude věřit. Samozřejmě osud se na mě usmál při zpáteční cestě.
Stály jsme na nástupišti na stancii Bachanan a já sledovala opuštěného Medvídka Púa, který se válel na lavičce. Již v ten moment mi bylo jasné, že tady něco smrdí. Byli to však jen mí budoucí spolucestující. Skupina asi patnácti přistěhovalců, kteří se rozhodli využít zavazadlového prostoru autobusu a převézt z Glasgow asi triliardu zavazadel, které měly rozměr asi jako rakev, obal na bicí soupravu, bouda pro Maxipsa Fíka nebo manželská postel. Zíraly jsme na tu hromadu věcí před námi a nebyly si jisté, jestli pojedeme autobusem nebo kamionem. Odpověď byla ale nasnadě, neb přijel megabus, a my vesele vyhopkaly dovnitř.
Vyjeli jsme s asi půlhodinovým zpožděním, neb se část našeho autobusu dlouze dohadovala s řidiči, kolik zavazadel pojme jeden malý megabus. Hádku jsme sledovaly jen tak jedním okem, neb nás více zaujalo podivné rozmísťování skupinky po autobuse. Z nějakého důvodu členové nechtěli držet partu a sedali si všude možně, hlavně ne vedle sebe. I když byl autobus skoro poloprázdný, naši noví známí cítili potřebu usednout i vedle cizích lidí. Když jsme vyjeli, jedinci seděli vepředu, uprostřed i vzadu, nicméně si neustále potřebovali předávat jak informace, tak potravu.
Chápu, že každý není tak důvtipný jako my dvě a nezabalí si svačinu na cestu, nicméně mít několik francouzských baget v zadní části autobusu u jednoho z nejstarších členů mi přijde trochu nevýhodné. Zvlášť když každý ze skupiny musí několikrát projít sem a tam, aby si odlomil kousek, sežvýkal jej na místě a opět pocítil hlad. Přistěhovalci trajdali z přední části do zadní a zase zpátky, vždy s kouskem pečiva v puse a vysílali dalšího člena, aby šel pro svůj příděl. Snažily jsme si nevšímat jejich závistivých pohledů na náš piknik ve stylu olivy, sýr, šunka a rajčata a užívaly si multikulturní cestu.
Tu se u nás objevila potrhaná a velmi špinavá cestovatelka a ukázala na láhev vody. "Mám žízeň. Dáte mi napít?" zašeptala hlasem, který napovídal, že byla nyní měsíc v poušti a oázu nenašla. "Cože?" vyhrkly jsme spíše šokem, slyšely jsme totiž moc dobře. "Mám žízeň. Dáte mi napít vody?" V ten moment jsem byla ohromně ráda, že voda není moje a já nemusím řešit dilema mezi mým spasitelským syndromem a možností chytnout žloutenku. Viděla jsem, že má kamarádka má stejný problém. Chraptění neustávalo a ruka se skoro natahovala až k nám. "Jestli máte nějakej kelímek, tak vám klidně vodu naleju. Z flašky ale s cizíma lidma nepiju," vysvětlila kamarádka diplomaticky. "Nemám kelímek," byla odpověď a prosebné oči smutného štěněte, které má být utraceno, se na nás smutně dívaly. Kamarádka přivřela oči a řekla: "Tak to je mi líto." Bylo nám divné, že ani jeden z přistěhovalců nemá kelímek, natož obyčejnou lahev vody, ale nemínily jsme ustoupit. Naštěstí se pak nějaká slečna za námi nabídla a vodu dehydratované dívce podala.
Chvilku jsme přemýšlely o tom, jak jsme zlé, ale zároveň máme smysl pro hygienu, když tu autobus zastavil. A stál. A nejel. Už už jsme se pomalu smiřovaly tím, že skupinka zabila řidiče a my budeme znásilněny, okradeny a zabity. V tomto či jiném pořadí, na tom beztak nesejde. Ukázalo se ale, že autobus má poruchu a my zvládneme dojet maximálně na nejbližší parkoviště a tam počkáme na náhradní autobus. Trochu se nám ulevilo a vystoupily jsme někde, kdesi v prázdnu ve Skotsku. Široko daleko nebylo nic, jen dálnice, KFC a Starbucks. V nouzi není možné odmítat americké fastfoody a předražené kávy a hrát si na alternativní holky, co mají rady jen nezávislé kavárny, takže jsme zapluly dovnitř a seděly nad papírovým kelímkem horké čokolády. Za chvíli k nám přišla skupinka asi pěti přistěhovalců s průhlednými plastovými kelímky naplněnými vodou a požádali nás, jestli bychom jim nevyfotily společnou fotku. S nadšením jsme souhlasily, možnost zvěčnit absurditu situace máte jen málokdy.
Čekaly jsme asi hodinu nebo možná sto let a přijel náhradní autobus. Byla už pozdní noc a přistěhovalci vybalili deky, každý z nich měl jednu, ještě poslední kousky bagety a pobíhání sem a tam, pak už jen krátká melodie z foukací harmoniky a mohlo se jít na kutě. Do Londýna jsme dorazily s pěti hodinovým zpožděním a skoro mrtvé únavou. Nicméně už se těším na další výlet!
Lenka Veverková
Co je pravda, a co ne? (Mlčení bobříků, Přísně tajné: Hrubá nemravnost)
... přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.
Lenka Veverková
Taková ta dobře udělaná činohra
Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely?
Lenka Veverková
Takže vy budete kritička!
"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne?
Lenka Veverková
A žili šťastně až do smrti...
... říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy?
Lenka Veverková
Jak jsem si vysnila terasu
Vyrostla jsem na vesnici. Obklopená přírodou jsem tudíž byla dennodenně. Každé ráno mě budilo kohoutí kokrhání a slunce, jež mohutně pražilo do mých oken situovaných na východ. Snídala jsem na zahradě, chodila jsem bosky
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident má absolutní imunitu. Trump zaměstnal Nejvyšší soud, věří v průtahy
Nejvyšší soud USA se poprvé zabývá otázkou, zda mají bývalí prezidenti absolutní imunitu vůči...
Ázerbájdžán v Karabachu zboural arménskou vesnici, na místě staví mešitu
Ázerbájdžán v jedné ze znovuzískaných vesnic v Náhorním Karabachu zbořil 200 let starý arménský...
Omezí dávky i povolení. Litva a Polsko pomohou Kyjevu s vracením branců
Litva hodlá pomáhat ukrajinským úřadům s navracením ukrajinských mužů v branném věku. Ve čtvrtek to...
Spousta obětí střelby mohla být zachráněna, řekla matka Rakušanovi
Na jednání výboru pro bezpečnost Sněmovny kvůli snaze opozičního ANO zřídit vyšetřovací komisi k...
Instalatér do Německa
Arcon Personalservice GmbH
nabízený plat:
75 260 - 90 320 Kč
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 10069x
Seznam rubrik
- Aktuální dění
- Art
- Fejetony
- Divadlo
- Filmy
- Fotoblogy
- Hudba
- Humr
- Jak...
- Knihy
- Osobní
- Příběhy
- Rozhovory
- Životní styl
Oblíbené blogy
- Optimistický blog Kláry Mandausové
- Zápisky Terezy Boehmové
- Skvělý Stanislav Wiener
- Klára Hüttlová tak trochu z červené knihovny
- Cestovatel Rudolf Havlík