Za rok šedesát...

S Milenou jsme vždycky tvořili skvělý pár. Já měl nadváhu, ona spíš podváhu, já byl dobrý v matice a ona si těžko spočítala, kolik zbude peněz po zaplacení všech složenek. Měla dlouhé vlnité vlasy a já z ní byl paf i po deseti letech společného soužití. Pánové, ta vám měla nohy!

"Silel jsem z ni."(deviantart)

Nosila vysoké podpatky a na dlažebních kostkách musela našlapovat značně opatrně. Říkal jsem jí, ať si obuje něco normálního, ale v duchu jsem byl rád, že vedle mě (ač neohrabaně) jde krásná žena, za kterou se otočí každý muž.

Když jsme se vzali, mě bylo čtyřiačtyřicet a jí dvaadvacet. „Mohla bych bejt tvoje dcera,“ říkala mi a tahala mě za plnovous. „To bys měla večerku v deset a nulové kapesné,“ škádlil jsem jí. Byli jsme šťastní. Alespoň já určitě.

S prvním dítětem jsme se trochu odcizili. Musel jsem víc pracovat, ve firmě byla spousta problému a já pomalu nevěděl, kde mi hlava stojí. Milena si navíc stěžovala, že mi nestojí. „Copak tě nepřitahuju, broučku?“ ptala se mě hloupě. A já se zmohl jen na: „Až zejtra, beruško.“ Zejtra samozřejmě nebylo nic a pozítří taky ne.

Popravdě mě ani nepřekvapilo, když jsem jednoho odpoledne přišel domů z práce dřív a našel v posteli mojí manželku a nějakého chlapíka. Vypadal na třicet a měl všechno, co mně chybělo. Vlasy, svaly i chuť na sex. „Tak vy jsme nám přišel spravit ten kapající kohoutek,“ zvolal jsem ode dveří. Muž se překvapeně zvedl na loktech a Milena pištěla: „Broučku, já ti to vysvětlím,“ Na nic jsem nečekal. Vola ze sebe dělat nenechám.

Zavolal jsem kamarádovi právníkovi a rozvedeni jsem byli během pár dnů. Milena měla kruhy pod očima a pořád plakala. Bylo mi jí trochu líto, ale mimoděk jsem si povšiml, jak se jí v minisukni rýsuje začínající celulitida.

Za rok mi bude šedesát. Mám velkou prosperující firmu, rodinný domek, dvě dospělé děti, dva bílé pudlíky a čtyřiadvacetiletou ženu. Má rovné vlasy a upřímný úsměv. Jsem si jist, že jsme šťastní. Monika říkala, že jí nedostatek sexu nevadí.