Jaké je to být modelkou. Alespoň na jeden den.

O modelkách se traduje, že jsou hloupé, moc hubené a vlastně jsou to jenom ramínka na šaty. Rozhodla jsem se tuto teorii vyvrátit!

to jsem prosím já(klára bernklau) Jako malá holka jsem chtěla být Danielou Drtinovou, pracovat v televizi, oblékat se do hezkých kostýmků, říkat zprávy a hezky se usmívat. Poté jsem měla touhu se stát slavnou modelkou, pracovat v cizině, oblékat se do hezkých oblečků, procházet se po mole a hezky se usmívat. Před pár lety mi došlo, že ani jedno povolání není pro mě, a tak o tom můžu jenom psát. A hezky se usmívat.  Přesto má samolibost zvítězila nad rozumem a já se chtě nechtě mému nesouměrnému obličeji (mám jenom jeden ďolíček) rozhodla nechat se vyfotit a zvěčnit tak svou krásu, která každou chvíli může být pryč vlivem gravitace, věku nebo špatného životního stylu. Však to znáte. Zvolila jsem tedy cestu nejmenšího zla a pózovala pro mou kamarádku (je to dobré mít známosti na správných místech) Kláru. Ten den jsem se z hrozným zíváním vyhrabala z postele v šest. Ráno je totiž dobré světlo a není čas meškat. Za pár minut jsem se bořila v deseti centimetrových podpatkách do hlíny a tvářila se jako by se mi to ohromně líbilo. Měla jsem na sobě ty nejkratší šaty, které ani nenosím, protože se v nich nedá sednout, a jednou rukou se chytala plotu, abych neztratila rovnováhu. "Tak teď si klekni a dej bradu trochu vejš..." Jako malá jsem chodila na gymnastiku i na balet, takže pro mě osobně by nebyl problém dělat tam třeba holubičku, kdoví proč jsem se ale zabořila ještě hlouběji. Na hlavu mi byl uvázán šátek, já se párkrát zaculila a naštěstí jsme mohly jít dál. Balkónové fotky u nás v paneláku se povedly asi nejvíce.

Stála jsem načančaná v červených puntíkatých šatech se žlutými korálemi a vrhala sexy rudé úsměvy na všechny procházející. Moji sousedi mě snad nikdy neviděli v ničem jiném než teplákách s mastnými vlasy, protože teď se zvědavě zastavovali a zírali, co se děje. Rozhodly jsme se skončit s touhle šaškárnou a pokračovat ve fotocestě. Vzaly na svá bedra obrovské baťohy s náhradními šaty, kosmetickými kufříky, hromadou řetízků, náhradní boty a putovaly neohroženě přírodou.  V lese jsem klíšťata neklíšťata hopsala z jednoho pařezu na druhý ve žlutých šatičkách, na louce jsem uvolněně foukala do pampelišek, lehala si na silnici a sedala do hlíny. Když jsme se doškobrtaly k poli řepky olejné, byla jsem požádana, abych zaujmula strategickou pozici čelem k slunci. Dřepla jsem si na zem a držela si pod bradou odrazovou desku a mhouřila oči. "Svítí ti to do očí hodně?" ptal se mě stín a já jsem na chvíli zadržela slzy, abych si zahrála na hrdinku. "Né, to je dobrý," fňukala jsem, zatímco mi řasenka stékala po tvářích. "Pořádně se na mě podívej," řekla a mé oči zasáhl paprsek světla. Byla jsem ochromena a úpěla. "Je mi líto, sluneční fotky nezvládám," přiznala jsem se a utíkala na poslední zastávku našeho focení, což byla stará továrna. Chtěly jsme dosáhnout kontrastu drsného industriálního prostředí a krásné modelky (haha) v šatech. Mým úkolem bylo vylézt po žebříku, který začínal v hromadě kopřiv, na chatrnou konstrukci s dvěma rozvrzanými prkny a zábradlíčkem. Balancovala jsem tam nahoře, nekoukala dolů a křečovitě svírala zábradlí. Už jsem se viděla, jak padám, a to ke mně ještě lezla slečna fotografka s tím, že chce udělat pár fotek zblízka. Prkna povážlivě zaskřípala, více než sto kilo na nich asi nikdy nestálo, ale shodou náhod se nám podařilo přežít i něco vyfotit. Úkol splněn, mohly jsme se znaveně odebrat domů. Z tohoto dne jsem si odnesla úpal, spálená ramena, bolavé nohy a křeč z mého amerického úsměvu.  Ale také spoustu zábavy, zkušeností a dávku sebevědomí do zásoby. Ty fotky sou totiž fakt dobrý. více na: flickr.com/photos/bernklauova