První šance

Jsem lékařem již pětatřicet let a troufám si tvrdit, že jsem v naší republice kapacitou a odborníkem na slovo vzatým. Lidé na mě spoléhají a to s sebou samozřejmě nese velkou zodpovědnost. Mými pacienty jsou převážně ženy od třicátého roku, které nejsou spokojeny se svou postavou nebo chtějí být prostě krásnější. Cvičení je nebaví, diety nedodržují, na procházku si nezajdou.

Nejraději sedí v předražené kavárně a ucucávají kafíčko s cukříkem nebo courají  po obchodech v nákupních centrech. Jsou načesané, namalované, vyšperkované, k dokonalosti jim chybí jen tuhle shodit, támhle oříznout a jinde připlácnout. Nechci po nich žádné namáhavé cviky ani hladovění – naopak – nařizuji jim, aby jedly stejně jako doposud, ale pily můj zdokonalující nápoj. Léčba je to poměrně drahá, ale účinná a rychlá - to paninky požadují, tak jsem preparát vymyslel.

Tuhle ke mně přišla rozšafná padesátnice, hned se svlékla do půl pasu a začala se tahat za břicho a ukazovat mi: „Doktůrku, tuhle pneumatičku bych potřebovala dát pryč, tady na tom zadečku taky trošku a na stehnech malinko taky. Manžel vždycky říkal, že jsem tlustá, tak mu chci ukázat, že můžu bejt pořádná kočka,“ řekla a puberťácky se zahihňala. Sundal jsem si brýle z nosu, abych dál nemusel okukovat tu její pudinkovou konzistenci  a do mlhy jsem se jí otázal: „Do kdy to potřebujete, mladá paní?“ „Čoveče, doktůru, do co nejdřív. Povidám do co nejdřív. Na Výroční ples bych chtěla vypadat jako tá... Bardotová.“ Udělalo se mi mdlo. Dokáži mnoho, ale z Růžičkový Bardot? „Pokusím se, dám vám trošku vyšší dávku než je obvyklé, ale nic se nesmí přehánět.“ Napsal jsem jí recept, popleskal po rameni a když se konečně odkolíbala, mohl jsem se nakrátko natáhnout na postel a dát si šlofíka.

Pocit z dobře vykonané práce jsem neztratil po celý následující týden. Když se pak v mé ordinaci objevil uřícený prošedivělý muž sportovní postavy v obleku, nechápal jsem, kdo by to mohl být. Čelo se mu lesklo potem a vlasy měl rozcuchané. „V pondělí! V pondě-lí!“ křiknul na mě, celý zadýchaný. „V pondělí tu byla moje manželka! Moje manželka! Tu byla! A vy! A vona tu byla a teď tu neni!“ Nechápal jsem, co mi chce říct. „Mluvte pomalu, není vám rozumět,“ žádal jsem a snaživě jsem se naklonil přes stůl. „Byla tu a vy jste z ní udělal úplně nikoho jinýho! Vona už neni vona!“ Takže proměna se povedla, pousmál jsem se pod knírkem a skromně jsem dodal: „To nestojí za řeč.“ To ho dopálilo ještě víc. „Vy! Vy jeden! Co s ní  teď bude?“

Jaké bylo moje překvapení, když rozčílený muž vybalil z kufříku mojí pacientku složenou na čtyřikrát, pěkně pečlivě jako hedvábnou dečku. „Vypila ten váš dryák, pak se nafoukla... A praskla," řekl dramaticky. „Namouduši praskla,“ zopakoval a ukázal na šikmou ránu přes celé břicho. „Říkal jsem jí, nepij to, neblbni, bude v tobě žbluňkat, ale nedala si říct,“ vyprávěl a mimoděk ji hladil po vlasech, jež připomínaly mop na podlahu. „To není možné,“ zakroutil jsem hlavou. „To se ještě nikdy nestalo,“ měl sem hlavu v dlaních a neodvážil jsem se mu podívat do očí. Taková ostuda! „No jen se koukejte. Jen se koukejte!“ Musel jsem vzhlédnout. Elegán přede mnou rozprostřel svou manželku, která byla suchá jako list a bezradně pokrčil rameny. „Kolik toho vypila?" zeptal jsem se se strachem v hlase. „Tolik, kolik jste jí předepsal," řekl značně nakvašeně. Prohledal jsem svojí kartotéku a našel kopii receptu. Hned mi to bylo jasné, nedbalostí jsem napsal 15 litrů místo 1,5.

„To se moc omlouvám je mi líto..." začal jsem a pravačkou rychle zavřel své spisy.  „Ale chyba nebyla na naší straně. Vaše manželka měla nejspíše alergickou reakci. Teď to nebudu zjišťovat, mám ještě hodně práce. Každopádně z právního hlediska nejsme napadnutelní, poněvadž než jste vstoupili do našeho pořadu První šance, tak jste podepsali tento dokument," zvýšil jsem hlas, protože jsem viděl, jak se chce začít bránit. "A tento dokument," ukázal jsem na hromádku papírů v rohu mého stolu „říká, že neručíme za jakékoli problémy spojené s užitím nápoje. Proto vás musím poprosit - tohle si zase složte a odejděte, mám ještě další pacientku." Chlápek byl naprosto konsternován, uklidil si manželku zpátky do kufříku a u dveří se ještě otočil a šokovaně na mne zamrkal. Já už ale vytáčel číslo mého ředitele: „Tenhle díl nebudeme moci odvysílat, stala se taková menší chybka..."