Lolita
Poprvé jsem ji uviděl, když jsem seděl v jedné zahradní restauraci. Jedním okem jsem projížděl ekonomickou rubriku, druhým jsem sledoval frmol na ulici. Popíjel jsem chlazenou minerálku, nohou si poklepával do rytmu nějaké stupidní rádiové odrhovačky a na článek o inflaci jsem se nemohl soustředit. Pak kolem mě prošla. Byla jako svěží vánek. Mezi ostatními upocenými kolemjdoucími celá zářila. Černé rozpuštěné vlasy, krátké bílé šaty, pod kterými se rýsoval její kulatý zadek, a dlouhé nohy na vysokých podpatcích. Celá ulice v tu chvíli patřila jí a ona to věděla. Jemně se pohupovala v bocích a sebevědomě kráčela dál a dál až mi zmizela v davu. Nestihl jsem ani zaznamenat její obličej, ale jenom její záda mě okouzlily natolik, že jsem měl chuť za ní vyrazit, chytit ji za to štíhlé zápěstí a prudce otočit k sobě. Vypadala na patnáct, ale byla určitě mladší, v dnešní době si nemůžeš bejt jistej ničim. Zvlášť ne v tomhle. Už proto jsem ji nechal jít a nesnažil se o sebemenší kontakt. Co z toho? Nějaká uhihňaná školačka, co by ráda vanilkovou zmrzlinu a držení za ručičku v parku.
Přesto jsem na ni nemohl přestat myslet. Ta ladnost její chůze, jemná pokožka třpytící se na slunci, hubená záda s vystouplými lopatkami, útlá stehna a k tomu všemu ten zadek. Asi jsem se pomátl, ale na tu zatracenou náctiletou holku jsem nemohl přestat myslet. Ani chvíli.
Následovalo dlouhé nic. Ráno vstát, zkontrolovat v zrcadle kruhy pod očima, kafe, práce, posilovna, práce, pracovní večeře a chvilka před spaním, kdy jsem si jí představoval a pak se svalil na záda a koukal do stropu. V té kavárně jsem proseděl hodiny obracením stránek, které jsem nevnímal. Místo toho jsem si představoval, jak vypadá v obličeji (velké naivní oči, smyslné rty a červené tváře) a jak jí držím kolem ramen a ona cupitá vedle mě. „Dáte si ještě něco?“ Tebe. A ne jednou. „Dáte si ještě něco, pane?“ „Eh... Ne, to bude všechno zaplatím.“
Po měsíci jsem jí potkal. Byla to jistě ona, poznal jsem to, ani se nemusela otáčet. Stála přede mnou ve frontě v supermarketu. Bílé tričko, černé šortky, podpatky. Vlasy v nedbalém drdolu, na šíji jí zůstalo pár zapomenutých pramenů. Necelé dva metry ode mě stála moje lolita. V ruce držela košík a jemně s ním pohupovala, přitom se bavila s nějakou obyčejnou, nezajímavou holkou. Nudná, blbá, otituloval jsem jí a dál jsem měl oči jen pro Ni. Každý její pohyb a gesto ve mně vyvolával touhu poznat se s ní. Už jí nesmím ztratit, říkal jsem si a bylo mi jedno, jestli se s ní seznámí trapným „Jsem známý fotograf a mohl bych vám udělat pěkné snímky,“ (s půjčenou zrcadlovkou od kolegy) nebo neformálním „Nešla bys se mnou na něco k pití?“ (opít jí jedním koktejlem a přivléct k sobě do bytu). Bylo mi horko. Vyrazil jsem na lov.
Svůj košík (mražená pizza a litrovka coca coly – typická večeře osamoceného chlápka, co kouká po mladejch holkách) jsem nechal na zemi a rychlými kroky jsem za ní spěchal. Za jejími dívčími boky, hebkými vlasy a kostnatými lýtky. „Promiňte, promiňte. Chvátám!“ vrážel jsem do lidí, kteří si snad mysleli, že je chci předběhnout. Jak byli bláhoví, já chtěl jen spatřit můj objekt touhy tváří v tvář. Zahlédl jsem ji mizet za rohem, pár rychlých kroků a už jsem jí dýchal na záda. „Slečno, slečno. Zapomněla jste si účtenku!“ zvolal jsem v největším zoufalství (nic trapnějšího mě v tu chvíli nenapadlo). Nejdříve se otočila ta obyčejná, tuctová, hnědovlasá holka s ofinou a pěti kily nadváhy. Ty zmiz, chtělo se mi říct, ale místo toho jsem se usmál na znamení, že ten pokřikující blázen jsem vážně já. Ofinatá strčila do mé krásky, která se pomalu otočila.
Pohodila vlasy a trochu se na mě usmála. „Ale já mám svou účtenku tady,“ říkala klidně a v ruce stále svírala zmuchlaný papírek. Nevěřícně jsem se na ní zadíval. Mohlo jí být asi čtyřicet a hlas by jí mohla závidět jakákoli barmanka čtvrté cenové. To snad ne! Tohle to ne. Zmateně jsem se zadíval. Kde je moje lolita? Já nechci tuhle vyhublou, starou ženštinu s falešným úsměvem. „Aha, to jsem se asi spletl,“ řekl jsem a tiše jsem couval pryč. Hnědovlasá se zasmála (něco jako psí štěkot) a přestárlá pohodila vlasy. Díval jsem se na ní s nostalgií. Zezadu opravdu vypadala překrásně. Svěže. Mladě. Odcházel jsem poražen. Moje představy byly nadobro zničené. Žádné sexy rty a červené tváře se nekonaly. Byl jsem otřesen. Nezbývalo nic jiného než se vrátit pro pizzu s colou a doma si zapnout notebook. Ten den bylo přede mnou ještě hodně práce.
Lenka Veverková
Co je pravda, a co ne? (Mlčení bobříků, Přísně tajné: Hrubá nemravnost)
... přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.
Lenka Veverková
Taková ta dobře udělaná činohra
Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely?
Lenka Veverková
Takže vy budete kritička!
"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne?
Lenka Veverková
A žili šťastně až do smrti...
... říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy?
Lenka Veverková
Jak jsem si vysnila terasu
Vyrostla jsem na vesnici. Obklopená přírodou jsem tudíž byla dennodenně. Každé ráno mě budilo kohoutí kokrhání a slunce, jež mohutně pražilo do mých oken situovaných na východ. Snídala jsem na zahradě, chodila jsem bosky
Lenka Veverková
Padající punčocháče
patří mezi typické holčičí problémy, které muži prostě nikdy nepochopí. Pominu-li transsexuály a travestity, málokterý chlap si dokáže představit ten pocit, když vám padají punčocháče.
Lenka Veverková
Nemáš u sebe náhodou...?
kapesník, tužku na oči, balzám na rty, pinzetu, propisku, lihovku, papír, nůžky, pilník, učebnici, pití, svačinu, zápisník, šátek, šálu, rukavice, vložky, tampón, dezinfekci, zubní nit, parfém, flashku, provázek, gaffu, lepidlo, žvýkačku, pravítko, slovník, svetr, svorku, lžičku, vidličku, příbor, kapesní nůž, igelitový pytlík, bonbón, něco sladkýho, prášek na bolení hlavy, deštník a nebo taky gumičku?
Lenka Veverková
Ta malá babička, co prodává růže
Ta malá svraštělá babička, co postává u podchodu a chvěje se zimou. Ta malá vrásčitá chvějící se babička, jejíž oči na mě zeširoka hledí. A já se jim vyhýbám, seč můžu. U kotníku má igelitku naplněnou desítkami růží. V ruce drží jednu, zabalenou v papíře. Chvěje se. Růže i babička. I kdybych se jí snažila vyhnout, vykoukne na mě znenadání u hlavní pošty. Malá, nepřehlédnutelná babička, jež nemluví, neprosí, nenaléhá. Mlčky stojí a klepe se.
Lenka Veverková
Návštěva
A: Tak jsme tady. Tady je záchod. Tady koupelna. Támhle kuchyň. Ložnice tady. Ani se nezouvejte. A nebo jo, víte co, venku sněžilo. Vodu. Dáte si? Mám studenou i teplou.
Lenka Veverková
V tramvaji č. 16
Od té doby, co nepracuju ve čtyřce bez ubrusů, jsem ztratila poměrně častý kontakt s hloupými a omezenými lidmi. Proto mě vždy o to více vyvede z míry situace, kdy někdo takový vstoupí do mé pravdoláskařské bubliny, v níž nikdo nevolí komunisty, nemá rád Dana Landu a všichni používají slova děkuju a prosím.
Lenka Veverková
Jak jsem se bála o svůj život
oproti svým kamarádkám si připadám jako hrdinka. Často mi s očima na vrch hlavy vypráví, jak se bály jít v noci domů temnou ulicí či nechodí večer do určitých částí města. Každého kolemjdoucího muže považují za vraha nebo násilníka, projíždějící auto jako schránku na únos. Jejich přítelové na ně čekají na tramvajových zastávkách nebo rovnou před vstupními dveřmi jejich domovů. Jejich rodiče jim volají, jestli dorazily v pořádku domů.
Lenka Veverková
Dneska už se tomu jen směju
říkám vždy, když uplyne přibližne týden nebo pět let poté, co se mi stane nějaký trapas. Situace se nejdříve zdá hrozná tak, že bych nejraději schovala hlavu pod peřinu a nevylezla do té doby, než všichni zapomenou, že jsem kdy existovala. Po pár hodinách, když můj obličej již nevypadá jako popálenina 2. stupně, jsem schopná přestat se litovat a sebemrskačsky si celou historku přehrávat znovu a znovu. Když jsou rány mého sebevědomí zhojené, píšu na blog.
Lenka Veverková
Výstupy na vrchol,
ať už v jakémkoli slova smyslu, jsou mou oblíbenou činností. Po cestě se potím, vzdychám a úpím. Vytrvale se dožaduji odpovědi na otázku "Kdy už?", trochu nadávám, ale zároveň se vše snažím brát s úsměvem a upínat své myšlenky na to, až tam konečně budu! Na vrcholu! A dám si za odměnu tatranku! A konečně svlažím své hrdlo studenou vodou nebo teplým čajem. Ať už tam jsme!
Lenka Veverková
Jak jsme jely z Glasgow
Dlouhé cesty autobusem mi nikterak nevadí. V autobuse dělám mnoho činností, které bych doma nedělala, protože bych prostě, jak se tak říká, neměla čas. V autobuse si čtu. V autobuse koukám na filmy. V autobuse píšu.
Lenka Veverková
To, že mám díru v botě,
zjistím vždy, až když začne pršet. V ten moment se mi ovšem ihned vybaví všechny ty dětské tábory, vlhko v holínkách i pod očima, začínající bolest v krku a nudle u nosu. Proč mi žádné boty nevydrží déle než jednu sezónu?
Lenka Veverková
Jak jsem chtěla jít k psycholožce
Na každýho to jednou padne. Smuténka a pocit, že dneska je to fakt na hovno a spáchat sebevraždu je jediný rozumný řešení. Někdo to řeší heslem ráno moudřejší večera a jde se prostě vyspat, jiný si nalije o trochu víc rumu do čaje. Někdo zavolá kamarádce a popláče si na rameni, jiný prostě nemá čas takové blbosti řešit. V moderní době je ale časté, že prostě jdete k psychologovi.
Lenka Veverková
Jak jsem málem nejela na výlet
Vzhledem k tomu, že tento článek píšu již ve vlaku, můžeme si všichni zhluboka oddechnout a otřít pot z čela již u úvodních řádků. Pointa, nepointa, na svůj oblíbený film se koukáte stále dokola, i když už víte, jak dopadne. Nicméně, abych udržela jakési potenciální napětí, dosadila jsem do fejetonu detektivní zápletku a čtenáři se tak mohou po vzoru poručíka Colomba či majora Zemana ponořit do pátrání.
Lenka Veverková
Když nemůžu usnout
vstanu z postele a vyndám baterku z tikajících hodin. Když nemůžu usnout, vstanu, v koupelně si natočím vodu do sklenice a vypiju ji. Když nemůžu usnout, zatáhnu závěsy na okně. Když nemůžu usnout, vypnu notebook, protože mě ruší tři žlutozelená miniaturní světýlka úsporného režimu. Vypnu i televizi, na které malý červený puntík svítí jako reflektor.
Lenka Veverková
Jak jsem spustila alarm
V poslední době se mi až příliš často stává, že chci schovat hlavu do písku, otočit se na podpatku a zmizet, nikdy se nevrátit a spálit po sobě mosty. Do bezvědomí se ztrapňuji až příliš často. Jsem pro každou legraci a nevadí mi být veselým kašpárkem pro pobavení vícečlenného kolektivu, ale čeho je moc, toho je občas příliš.
Lenka Veverková
Dál to nepojede
řekl řidič, vystoupil z autobusu a začal něco kutit venku. Ostatní cestující se po sobě vyděšeně koukali a začali vytahovat mobilní telefony, já si otevřela notebook, abych napsala tento článek.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 10069x
Seznam rubrik
- Aktuální dění
- Art
- Fejetony
- Divadlo
- Filmy
- Fotoblogy
- Hudba
- Humr
- Jak...
- Knihy
- Osobní
- Příběhy
- Rozhovory
- Životní styl
Oblíbené blogy
- Optimistický blog Kláry Mandausové
- Zápisky Terezy Boehmové
- Skvělý Stanislav Wiener
- Klára Hüttlová tak trochu z červené knihovny
- Cestovatel Rudolf Havlík