Měsíc bez internetu. Díky, O2.
(da) DEN 1
I přesto, že je v mém pokoji krabic až nad hlavu (doslova), ladně se protáhnu až k počítači. Stěhování, nestěhování, co když se přes noc stalo něco důležitého (přízemní mrazíky ochromily dopravu/ Lucie Borhyová porodila/ s kamarádkou z blogu se rozešel kluk...), zapínám počítač a vychutnávám si poslední chvilky na internetu. Rychle ještě napsat na papír program kina na víkend, odjezdy vlaků a autobusů... a s modlitbou „O2, prosííím ať to netrvá moc dlouho.“ se loučím, smířena, že minimálně víkend bez internetu budu muset vydržet. Domluva byla jasná O2 nám přeloží pevnou linku na novou adresu a s internetem nás obdaří i digitálním vysíláním za skvělých 900,-. „Modem vám přijde poštou, to si nainstalujete sami, zvládla to i moje maminka,“ ujišťuje nás operátor-sympaťák.
Večer po vybalení nejdůležitějších krabic sedím místo u internetu u knihy a pyšně si říkám: „Bez moderního světa se obejdu, neměla bych zhasnout lampičku a rozžehnout oheň na svícnu?“
DEN 2
Rána jsou tak smutná, když prvním zvukem, který slyšíte není nabíhání počítače. (Co bych dělala u počítače, když nemám internet?) S vidinou poklidného dne, který nebude rušen pískáním icq, zapínám rádio a vesele si pohvizduji. „Já a závislá, pchá...“
DEN 3
Dneska se budu muset podívat alespoň na zprávy, abych věděla, co je nového ve světě. Kdo vůbec vyhrál Slavíky? Osladíme to tý Evropě? V noci se mi zdá o tom, že mám super rychlé připojení, které však pořád padá. Probudím se a chvíli brečím do polštáře. Internet, kéž by!
DEN 4
Sentimentálně vzpomínám na ty rána, jak jsem s kafem seděla u počítače, poslouchala muziku, pročítala blogy mých internetových přátel a měla ten šťastný úsměv na rtech. Co je ze mě teď?
DEN 6
Knížka přečtená, filmů jsem viděla víc než deset, mám chuť blogovat, e-mailovat, skypovat, brouzdat, qipovat... cokoli, ale není mi to dopřáno. Večer voláme na O2. Operátor-sympaťák nikde (podezřívám ho, že se nechal zapřít, když viděl, že mu volám) místo něj operátorka-posel špatných zpráv. „My jsme zjistili, že u Vás nebude pro tuto službu signál, takže jsme modem neodeslali,“ „Jak není signál? Všem ostatním to tady funguje...“ Následuje chvilka zmateného šepotu a mačkání „Tak my tu měli špatnou adresu, vy jste říkali linku přeložit, že?“ Následuje chvilka dohadování a operátorka profesionálně slibuje, že se pokusí vše urychlit.
DEN 8
Přátelé se mě ptají, co se mnou je. „Nemám internet,“ říkám popravdě. Někteří se posmívají, ostatní mi to nevěří. Ukazuji jim prsty, ze kterých již zmizely puchýře z hodinového a hodinového (a hodinového) ťukání do klávesnice. Jsem všemi politována, ochotní jedinci mě zvou k sobě domů na internet. „První hodina za 20Kč, každá další započatá za 30Kč,“ vtipkují a já jdu domů s brekem. Určitě si o mně budou psát na icq a já se nic nedozvím.
DEN 9
Voláme na O2, kde je modem, kde je internet a kde je jednadvacáté století. S novou operátorkou krátce (26 min) probereme mojí situaci, ona navrhuje jestli by pro mě nebylo jednodušší zřídit si novou linku. „Určitě by to bylo rychlejší,“ láká mě na to, co chci slyšet a přepojuje mě na svojí kamarádku-operátorku. V další hovoru (36 min) se dozvím, že rychlejší by to možná bylo, ale jeden měsíc bych platila účet za dva internety (900+800). Druhá operátorka se tedy přiklání k tomu „Ještě chvilku posečkat, už se na tom pracuje...“ Bohužel nám do toho vlezly svátky, takže hned po Novém roce budu mít superrychlý internet... a to se vyplatí.
DEN 16
Začínám číst Nadějné vyhlídky, doufám, že až bude kniha dočtena, konečně budu mít internet. Nevím, co dostali moji přátelé k Vánocům, smsky jsou drahé, znáte to. Domluvit si s někým schůzku, zjistit v kolik mi jede autobus nebo najít jakoukoli titěrnost na googlu je rázem problém. Večer z nudy zapínám počítač a ze zoufalství se párkrát snažím připojit na internet. Samozřejmě, že marně. V noci nespím, představuji si, co jako první udělám, až se dostanu na internet. Zajdu první na e-mail nebo spíš na twitter?
DEN 18
Už to nevydržím a jedu ke kamarádovi přečíst si alespoň ty e-maily. 118 nepřijatých, vcelku slušná bilance. Než to stihnu projet všechno (reklamy na zvětšení čehokoli vynechávám), jsem od počítače doslova odtažena se slovy: „Musíš bejt silná holka.“ Ani jsem nestihla odepsat!
DEN 23
Nikdy jsem se netěšila do školy víc než teď, hned jdu k počítači a užívám si toho pocitu jen tak se posadit a koukat, jak se stránka načítá (i pomalý internet si člověk musí umět gurmánsky užít). Stihnu se podívat i na pár oblíbených stránek, den je rázem o něco slunečnější, teď už mít jenom internet doma.
DEN 24
Obálka, obálka od O2. Kdo ví, jak došla, když je na ní špatná adresa (to v tom mají takovej zmatek?), ale dostali jsme obálku. To něco znamená, O2 nás neignorují, mají o nás zájem. V obálce mě ujišťují, že modem zašlou na adresu, která je taky napsaná špatně a proto, aby se to už nezdržovalo a můj modem se neztratil, volám na O2. 3x si poslechnu, že operátoři jsou momentálně zaneprázdnění a pak se mě ujme nová pracovnice, která mi oznámí, že služba byla vánoční akce a že nyní nebudeme platit 900Kč ale 1300Kč. Na moje slova, že internet jsem si objednala dva týdny před Vánoci zůstává nekompromisní. Televizi oželíme, chceme hlavně internet a rychle. Takže volíme starou nabídku, hlavně, aby to už bylo. „Pokusím se to urychlit,“ slibuje.
DEN 27
Život studenta bez internetu je těžký, nevím ani suplování, ani svoje známky z testů. Když píšu referát, hledám informace z encyklopedie (dříve existovaly tlusté knihy plné informací - nazývaly se encyklopedie - byl to pomalý internet na papíře. Pamatujete?) a obrázky skenuji z knížek. Tiše pobrekávám.
DEN 31
Technik z O2! Běžím mu otevřít. „Pojďte rychle, ani se nezouvejte. Kafe si nedáte, že ne.“ Vybalil si vercajk a do půl hodiny internet běžel. Informace jsem vstřebávala rychlostí blesku, prsty se mi rozeběhly po klávesnici, spokojený úsměv, mžourání do monitoru. Maminka se šťastně usmívá, v očích se jí lesknou slzy. „Tak si se dočkala...“
PS: Dnes volali z O2 a operátorka říkala, že se spletli a na akci internet+digitální televize máme nárok...
Lenka Veverková
Co je pravda, a co ne? (Mlčení bobříků, Přísně tajné: Hrubá nemravnost)
... přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.
Lenka Veverková
Taková ta dobře udělaná činohra
Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely?
Lenka Veverková
Takže vy budete kritička!
"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne?
Lenka Veverková
A žili šťastně až do smrti...
... říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy?
Lenka Veverková
Jak jsem si vysnila terasu
Vyrostla jsem na vesnici. Obklopená přírodou jsem tudíž byla dennodenně. Každé ráno mě budilo kohoutí kokrhání a slunce, jež mohutně pražilo do mých oken situovaných na východ. Snídala jsem na zahradě, chodila jsem bosky
Lenka Veverková
Padající punčocháče
patří mezi typické holčičí problémy, které muži prostě nikdy nepochopí. Pominu-li transsexuály a travestity, málokterý chlap si dokáže představit ten pocit, když vám padají punčocháče.
Lenka Veverková
Nemáš u sebe náhodou...?
kapesník, tužku na oči, balzám na rty, pinzetu, propisku, lihovku, papír, nůžky, pilník, učebnici, pití, svačinu, zápisník, šátek, šálu, rukavice, vložky, tampón, dezinfekci, zubní nit, parfém, flashku, provázek, gaffu, lepidlo, žvýkačku, pravítko, slovník, svetr, svorku, lžičku, vidličku, příbor, kapesní nůž, igelitový pytlík, bonbón, něco sladkýho, prášek na bolení hlavy, deštník a nebo taky gumičku?
Lenka Veverková
Ta malá babička, co prodává růže
Ta malá svraštělá babička, co postává u podchodu a chvěje se zimou. Ta malá vrásčitá chvějící se babička, jejíž oči na mě zeširoka hledí. A já se jim vyhýbám, seč můžu. U kotníku má igelitku naplněnou desítkami růží. V ruce drží jednu, zabalenou v papíře. Chvěje se. Růže i babička. I kdybych se jí snažila vyhnout, vykoukne na mě znenadání u hlavní pošty. Malá, nepřehlédnutelná babička, jež nemluví, neprosí, nenaléhá. Mlčky stojí a klepe se.
Lenka Veverková
Návštěva
A: Tak jsme tady. Tady je záchod. Tady koupelna. Támhle kuchyň. Ložnice tady. Ani se nezouvejte. A nebo jo, víte co, venku sněžilo. Vodu. Dáte si? Mám studenou i teplou.
Lenka Veverková
V tramvaji č. 16
Od té doby, co nepracuju ve čtyřce bez ubrusů, jsem ztratila poměrně častý kontakt s hloupými a omezenými lidmi. Proto mě vždy o to více vyvede z míry situace, kdy někdo takový vstoupí do mé pravdoláskařské bubliny, v níž nikdo nevolí komunisty, nemá rád Dana Landu a všichni používají slova děkuju a prosím.
Lenka Veverková
Jak jsem se bála o svůj život
oproti svým kamarádkám si připadám jako hrdinka. Často mi s očima na vrch hlavy vypráví, jak se bály jít v noci domů temnou ulicí či nechodí večer do určitých částí města. Každého kolemjdoucího muže považují za vraha nebo násilníka, projíždějící auto jako schránku na únos. Jejich přítelové na ně čekají na tramvajových zastávkách nebo rovnou před vstupními dveřmi jejich domovů. Jejich rodiče jim volají, jestli dorazily v pořádku domů.
Lenka Veverková
Dneska už se tomu jen směju
říkám vždy, když uplyne přibližne týden nebo pět let poté, co se mi stane nějaký trapas. Situace se nejdříve zdá hrozná tak, že bych nejraději schovala hlavu pod peřinu a nevylezla do té doby, než všichni zapomenou, že jsem kdy existovala. Po pár hodinách, když můj obličej již nevypadá jako popálenina 2. stupně, jsem schopná přestat se litovat a sebemrskačsky si celou historku přehrávat znovu a znovu. Když jsou rány mého sebevědomí zhojené, píšu na blog.
Lenka Veverková
Výstupy na vrchol,
ať už v jakémkoli slova smyslu, jsou mou oblíbenou činností. Po cestě se potím, vzdychám a úpím. Vytrvale se dožaduji odpovědi na otázku "Kdy už?", trochu nadávám, ale zároveň se vše snažím brát s úsměvem a upínat své myšlenky na to, až tam konečně budu! Na vrcholu! A dám si za odměnu tatranku! A konečně svlažím své hrdlo studenou vodou nebo teplým čajem. Ať už tam jsme!
Lenka Veverková
Jak jsme jely z Glasgow
Dlouhé cesty autobusem mi nikterak nevadí. V autobuse dělám mnoho činností, které bych doma nedělala, protože bych prostě, jak se tak říká, neměla čas. V autobuse si čtu. V autobuse koukám na filmy. V autobuse píšu.
Lenka Veverková
To, že mám díru v botě,
zjistím vždy, až když začne pršet. V ten moment se mi ovšem ihned vybaví všechny ty dětské tábory, vlhko v holínkách i pod očima, začínající bolest v krku a nudle u nosu. Proč mi žádné boty nevydrží déle než jednu sezónu?
Lenka Veverková
Jak jsem chtěla jít k psycholožce
Na každýho to jednou padne. Smuténka a pocit, že dneska je to fakt na hovno a spáchat sebevraždu je jediný rozumný řešení. Někdo to řeší heslem ráno moudřejší večera a jde se prostě vyspat, jiný si nalije o trochu víc rumu do čaje. Někdo zavolá kamarádce a popláče si na rameni, jiný prostě nemá čas takové blbosti řešit. V moderní době je ale časté, že prostě jdete k psychologovi.
Lenka Veverková
Jak jsem málem nejela na výlet
Vzhledem k tomu, že tento článek píšu již ve vlaku, můžeme si všichni zhluboka oddechnout a otřít pot z čela již u úvodních řádků. Pointa, nepointa, na svůj oblíbený film se koukáte stále dokola, i když už víte, jak dopadne. Nicméně, abych udržela jakési potenciální napětí, dosadila jsem do fejetonu detektivní zápletku a čtenáři se tak mohou po vzoru poručíka Colomba či majora Zemana ponořit do pátrání.
Lenka Veverková
Když nemůžu usnout
vstanu z postele a vyndám baterku z tikajících hodin. Když nemůžu usnout, vstanu, v koupelně si natočím vodu do sklenice a vypiju ji. Když nemůžu usnout, zatáhnu závěsy na okně. Když nemůžu usnout, vypnu notebook, protože mě ruší tři žlutozelená miniaturní světýlka úsporného režimu. Vypnu i televizi, na které malý červený puntík svítí jako reflektor.
Lenka Veverková
Jak jsem spustila alarm
V poslední době se mi až příliš často stává, že chci schovat hlavu do písku, otočit se na podpatku a zmizet, nikdy se nevrátit a spálit po sobě mosty. Do bezvědomí se ztrapňuji až příliš často. Jsem pro každou legraci a nevadí mi být veselým kašpárkem pro pobavení vícečlenného kolektivu, ale čeho je moc, toho je občas příliš.
Lenka Veverková
Dál to nepojede
řekl řidič, vystoupil z autobusu a začal něco kutit venku. Ostatní cestující se po sobě vyděšeně koukali a začali vytahovat mobilní telefony, já si otevřela notebook, abych napsala tento článek.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 10069x
Seznam rubrik
- Aktuální dění
- Art
- Fejetony
- Divadlo
- Filmy
- Fotoblogy
- Hudba
- Humr
- Jak...
- Knihy
- Osobní
- Příběhy
- Rozhovory
- Životní styl
Oblíbené blogy
- Optimistický blog Kláry Mandausové
- Zápisky Terezy Boehmové
- Skvělý Stanislav Wiener
- Klára Hüttlová tak trochu z červené knihovny
- Cestovatel Rudolf Havlík