Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Taková ta dobře udělaná činohra

27. 04. 2016 9:10:08
Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely?

Studenti 4. ročníku oboru herectví činoherního divadla DAMU ve své druhé absolventské inscenaci Povídky z vídeňského lesa předvádějí takovou tu dobře udělanou činohru. Tu, co neurazí a nenadchne? Nebo tu, na kterou je radost koukat?

Tradiční vídeňské lidové hry inspirovaly rakousko-uherského dramatika Ödöna von Horvátha k reinkarnaci tohoto již tehdy nízkého žánru. Ulice s krámy, malé domky či chudé podnájmy, v nichž žijí prostí a zcela obyčejní obyvatelé: prodejci hraček, trafikanti, řezníci, hochštapleři a staré báby – to je typický maloměstský kolorit, do něhož Horváth zasazuje své příběhy, jež bývají stejně spletité jako mnohoúhelníky vztahů jednotlivých postav. Podobnou strukturu jako Povídky z Vídeňského lesa (1931) mají i ostatní Horváthovy hry, například Kazimír a Karolina, Neznámá ze Seiny (obě 1932) či Figarův rozvod (1935). Nejsou to komedie ani tragédie, ale žánrové obrazy, které nám předkládají dění. Horváthova dramatická struktura má výrazně epický charakter: je založena na dějových zvratech a četných dramatických situacích, v nichž postavy různými způsoby ukazují svůj charakter. Nutno však podotknout, že ve světě, který nám Horváth předkládá, panuje určitá tezovitost a vnitřně čistého člověka by tam divák těžko pohledal. Všichni jsou tak trochu morálně zkažení nebo alespoň na cestě ke zkáze, neboť zachovat si v tomto světě nějakou morální integritu je téměř nemožné. Ačkoli je Horváth silně sociálně kritický, své hrdiny nijak nesoudí či nehodnotí, nedoříkává jednotlivé scény pomocí songů, jako to dělal Brecht, nepodsouvá divákovi svou pravdu a stanovisko. Je zcela na nás, zda se rozhodneme sympatizovat s usměvavým řezníkem, co se ohání nožem a křesťanskou vírou, či spíše s grázlem, který o sobě na rovinu tvrdí, že není dobrým člověkem.

Povídky z Vídeňského lesa nás zavádí do zdánlivě poklidného prostředí, kde se všichni znají a navzájem si vidí do talíře. Každodenní rituály (pokec u řeznictví, čtení novin před trafikou...), drobné šarvátky a pravidelné rozhovory o ničem a o tom, co je nového, dotvářejí dojem téměř idylického plynutí času. Vše se téměř neměnně opakuje až do samého konce, avšak my diváci vidíme a jasně vnímáme proměnu, která se s postavami v průběhu odehrála. Pokud zjednodušíme a zlineárníme zápletku, můžeme říci, že hra pojednává o dceři obchodníka s hračkami a kouzly, jež se v den svých zásnub s křesťansky založeným řezníkem zamiluje do vypočítavého hejska, se kterým i otěhotní. Ten nejprve odklidí dítě ke své matce a poté ji opustí a donutí ji stát se tanečnicí a striptérkou v kabaretu. Malé nevinné dítě utrápí hejskova babička průvanem a milý řezník zpět získá svou Mariannu, která už nyní není naivní malá holčička, ale žena, jež si prošla peklem. Do toho se míchá světová hospodářská krize, blížící se fašismus, nesnášenlivost vůči Židům a Straussův á dva tři valčík.

„Nic nezkrášlovat, nic nezošklivovat,“ bylo motto Ödöna von Horvátha: v absolventské inscenaci se tohoto hesla drží i scénografka Tereza Gsöllhoferová a autorka kostýmů Alena Dziarnovich. Ani jedna se nesnaží hru z 30. let minulého století posouvat do současnosti či jinak stylizovat, naopak se drží dobové módy (střih plavek, halenek a košil) a sází na jednoduchost a efektivnost (obzvláště u scény). Kostýmy na první pohled jasně charakterizují jednotlivé postavy: řezníci mají zkrvavené zástěry, matka otrhaný svetr, holky z kabaretu u Maxima zase korzety a roztrhané silonky, Marianna postupně střídá několik kusů oblečení – panenkovské volánkové růžové šaty jak z výlohy hračkárny mění za ušmudlaný šedivý kabát a šálu a poté za jasně červený kožich, pod nímž skrývá nahotu před svým otcem. Úpadek postavy je zcela očividný již na samotném kostýmu. Horváth příběh rozděluje a zaplétá do krátkých scén, které se za sebou střídají v rychlém sledu – co chvíli se ocitáme ve venkovském domě ve Wachau, poté zase ve vídeňské ulici, lese, kavárně, již zmíněném kabaretu, v chrámu... Gsöllhoferová vymyslela velmi prosté a funkční řešení: scénu si mění sami herci pomocí paravánů, díky kterým tvoří jednotlivá dějiště. Poté stačí jen přinést stůl a židli, štafle či zelený koberec a ocitáme se na jiném místě. Pro zpestření těchto hluchých míst je využit i živý hudební doprovod, jenž se nachází v zadní části jeviště na levé straně. Odtud se zpoza paravánů line Straussův Vídeňský valčík a Na krásném modrém Dunaji. Záměr inscenátorů mi však není zcela jasný – proč mají na sobě hudebníci kostýmy, jež naznačují, že by do inscenace měli integrálně patřit, když více než půlku večera nejsou vidět? A když vidět jsou, nejsou do inscenace nikterak zapojováni, naopak fungují pouze jako hudební kulisa a podkres různých situací a především přestavování scény.

Nutno však říci, že přesuny příliš nepomáhají dvouhodinové délce inscenace (k níž se pojí ještě třicetiminutová přestávka) a diváka po čase přestane bavit opětovné zhasínání a minuta tančení, tedy stěhování nábytku. Inscenace ale neztrácí svůj rytmus jen kvůli přestavbám a nutno říci, že na vině není dramaturgie. Vše do sebe zapadá a nedá se tvrdit, že by nějaká scéna mohla být vyškrtnuta, aby byla celková stopáž kratší. Scény jsou nepříjemně dlouhé, pokud v nich chybí napětí, a to se stává, právě když někdo z herců využívá jiný typ herectví než ostatní. To zapříčiňuje, že se některá místa stylově rozpadají.

Režisér Josef Kačmarčík s dramaturgem Norbertem Závodským poměrně přesně rozkryli Horváthův expresionismus – zvýraznění určitého rysu či vlastnosti. Tím pádem lze snadno jedním či dvěma adjektivy charakterizovat každou postavu již od prvního vstupu herce na scénu. Výborně toto ovládá Kučera v roli sobeckého Kouzelníka, Roleček v dvojroli Ericha a Hierlingera, Ernest a Jansová ztvárňující grázla a naivku i Hacurová v roli Valérie a Řezníček v roli Rytmistra. Přesné pohyby, gesta i mimika dávají najevo, že herci dokážou svou postavu velmi přesně a plasticky vystihnout. Pro Ericha je typická upjatost, dravost a cílevědomost, jde si za svým a hlídá se, aby působil, jak má. Vít Roleček je ve své roli rovnější než pravítko, urputný výraz mu dodávají silné obroučky brýlí, které si co chvíli posouvá po nose, a jeho rozežranost je stejně nenasytná jako Erich při svém postupu na kariérním žebříčku. Marianna je naivní, mladá holka, co chce lásku. Eliška Jansová doširoka otevírá své oči a hloupoučce mrká na Alfréda, zasněně se usmívá a jakoby mimoděk si upravuje šaty. Na konci příběhu z ní již padá její mladická nerozvážnost a ona se semknutými rty a přivřenýma očima trpce přijímá svůj úděl. Takovými příklady bych mohla popisovat mnoho hereckých jednání, neboť herci své role opravdu ovládají. Zachovávají si ironický odstup a skvěle pointují repliky. Na této charakterizaci postav poté fungují, případně nefungují jednotlivé scény a následně i celá inscenace.

Povídky z Vídeňského lesa spíše než psychologické herectví vyžadují jistou míru stylizace. Neznamená to, že herec postavu zploští, naopak ji v tomto směru udělá ještě barvitější. Někteří herci ovšem sklouzávají k přílišné psychologizaci, což inscenaci škodí. Sadistický podtext řezníka Oskara je nadbytečné hrát. Napětí působí již to, co nábožensky založený a podle svých slov čistý člověk říká. „Chtěl bych do tebe vidět, odklopit ti lebku...“ či „Mý lásce neujdeš,“ zní pro diváka mnohem hrozivěji, pokud to říká člověk s úsměvem na tváři, který to myslí zcela upřímně, než když dává najevo i své další stránky osobnosti – máchá kolem sebe nožem a je k Marianně drsný. Najednou nám tu něco nehraje: nevíme, zda Oskar celé své milé a zbožné chování nepředstírá. Nejsme si jisti, zda jsou jeho slova lásky výhrůžkou, nebo je zamýšlí jako upřímná vyznání.

Jsou slova, která pronáší jednotlivé postavy, pravdivá? Můžeme to s přesností určit? Nakolik jednají postavy této hry ve svůj prospěch a jak moc jim záleží na těch druhých? Alfréd sám sebe označuje za grázla, říkají to o něm všechny postavy na jevišti a my ho tak také vnímáme – zbouchnul chudinku Marianu, s Valérií byl jen kvůli penězům, je zlý na svou babičku, domů přijde jen, když potřebuje půjčit dalších pár set šilinků. Hanba mu! Oskar se označuje za zbožného a čistého člověka. Ach ano, vždyť on Mariannu miluje, vzal by si ji, i když má dítě s někým jiným, jeho city jsou stálé a nedělá nic špatného. Nebo ano? Oskar nelže, ale to, co říká, není pravda. Ačkoli je Alfréd zlej kluk, nechybí mu autentičnost a pravdivost, takže se není čemu divit, že mu Marianna dala přednost před pokryteckým Oskarem. Většina postav si své špatné vlastnosti neuvědomuje, což je zdrojem dramatických střetů, které jsou pro nás napínavé a baví nás. V průběhu inscenace můžeme co chvíli změnit názor a sympatizovat pokaždé s někým jiným, protože se postavy nemají šanci nikdy zachovat zcela správně, a společně tak kolektivní vinou spějí k tragickému konci.

Oceňuji, že inscenátoři se nesnažili být realističtí při využití rekvizit a drobných zvukových ozvláštnění, která vytvářejí sami herci přímo na jevišti. Když Alfréd hraje se svým přítelem Hierlingerem kulečník, není před nimi stůl ani kulečníkové koule, herci stojí ve volném prostoru a svírají tága, kterými šťouchají do imaginárních koulí. Ty má však v ruce jiný herec, jenž s nimi o kousek dál o sebe naráží, a vytváří tak známý zvukový efekt. Stejně tak střelba z pistole je nahrazena dřevěným prkýnkem. Když střílející Erich připaží, herec v pozadí scény v ten moment pustí napnuté prkýnko k zemi a ozve se rána. Takových příkladů, které působí hravě a groteskně, je více, přesto je to pouze velice opatrná snaha o ozvláštnění nepříliš invenčně pojaté inscenace, která respektuje text a autora natolik, že zapomíná na svůj názor.

Kačmarčík se Závodským se nesnaží Horváthův text nijak aktualizovat, naopak jej nechávají plně vyznít. A on funguje i o více než osmdesát let později jako odrazové pole pro to ukázat, jak se k sobě lidé chovají, když jejich vztahy nejsou založené na citech, ale na užitku a zisku peněz, obdivu, postavení, obliby. Režijně velmi klasická inscenace, která je podpořena relativně tradiční dramaturgickou interpretací, je tzv. povedenou a barvitou činohrou, v níž herci mohou naplno ukázat svůj herecký repertoár. Otázkou je, zda chválit dobře zvládnuté řemeslo, které nemá ambice být ničím nové a neříká nám nic o tom, jak inscenaci chápali sami tvůrci, jak ji četli svýma mladýma očima a jak oni vnímají Horváthův svět.

rezervujte vstupenky ZDE

Autor: Lenka Veverková | středa 27.4.2016 9:10 | karma článku: 10.15 | přečteno: 379x

Další články blogera

Lenka Veverková

Co je pravda, a co ne? (Mlčení bobříků, Přísně tajné: Hrubá nemravnost)

... přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.

27.2.2017 v 17:47 | Karma článku: 8.47 | Přečteno: 427 | Diskuse

Lenka Veverková

Takže vy budete kritička!

"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne?

26.4.2016 v 9:30 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 817 | Diskuse

Lenka Veverková

A žili šťastně až do smrti...

... říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy?

16.3.2016 v 18:28 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 450 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Stanislav Wiener

Muzikál Mýdlový princ - geniální, vtipný, nejlepší

Včera večer jsem měl příležitost zhlédnout muzikál Mýdlový princ, který jsem celé dva roky nechával tak nějak bez povšimnutí, protože jsem ho bral jen jako další muzikál v řadě. Bože, jak jsem se mýlil!!!

25.6.2017 v 12:32 | Karma článku: 9.89 | Přečteno: 429 | Diskuse

Michal Pohanka

O lásce a zločinu

1. kapitola hořkovtipného románu o vztazích, zamilovanosti, Češích a dvou komických kriminálních existencích

25.6.2017 v 9:40 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 158 | Diskuse

Vladimír Koliandr

Je příčinou onkologických onemocnění dědičnost?

NENÍ. Rakovinné bujení je jeden z následků selhání imunitního systému! Náš imunitní systém, je-li v pořádku, ničí abnormální buňky dříve, než zakoření a vyvinou se v rakovinu.

25.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 554 | Diskuse

Karel Sýkora

Voda a její místo ve starověkém Egyptě

Voda jako životodárný element byla již v minulosti integrována do systému víry dávných civilizací a do jazyka starověkého mýtu. Voda představovala v těchto mýtech element, z kterého vystupoval stvořitel světa.

25.6.2017 v 7:33 | Karma článku: 10.26 | Přečteno: 217 |

Karel Sýkora

New Order – True Faith

New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho snad omylem(?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s hotovým textem.

25.6.2017 v 6:05 | Karma článku: 4.32 | Přečteno: 78 |
Počet článků 203 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4187

Impulzivní, nestálá a věčně nerozhodná. Má ráda kvalitní humor, kvalitní literaturu, kvalitní víno a svůj blog plný kvalitní nudy





TOPlist

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.