Ta malá svraštělá babička, co postává u podchodu a chvěje se zimou. Ta malá vrásčitá chvějící se babička, jejíž oči na mě zeširoka hledí. A já se jim vyhýbám, seč můžu. U kotníku má igelitku naplněnou desítkami růží. V ruce drží jednu, zabalenou v papíře. Chvěje se. Růže i babička. I kdybych se jí snažila vyhnout, vykoukne na mě znenadání u hlavní pošty. Malá, nepřehlédnutelná babička, jež nemluví, neprosí, nenaléhá. Mlčky stojí a klepe se.
Je zima a ona je zabalená do několika vrstev, ale i přesto je jaksi průhledná a průsvitná. Pohublá a vlající ve větru. Scvrklá jako rozinka. Chudinka.
Ať prší, sněží nebo fouká, ona tam je. Připravená natáhnout ruku v pletené rukavici a vyčkat na několik mincí. Předat růži a sáhnout do igelitky pro další. Zas a znovu.
Ta malá babička mě znervózňuje.
Kéž by byla jako ti ostatní. „Nový Prostor, kupte si, paninko, Nový Prostor!“ „Děkuju, nechci...“ „Přispějte na děti! Nechcete přispět na umírající děti?“ „Nechci, děkuju.“ „Kupte si přívěšek a přispějete na pejsky!“ „Ne, děkuju...“ Chci, aby mě babička oslovila a nabídla mi růži. Řekla bych: „Ne, děkuju.“ a cítila se mnohem líp. Chci, aby na mě halekala, podbízela se a vnucovala mi květiny, které nechci.
Ona však nic neříká a já jí obcházím jakoby bez povšimnutí. Jakoby. Samozřejmě jsem si ji zase všimla a mám knedlík v krku. Nejradši bych ji pozvala k sobě domů na horký čaj a dala jí pořádně najíst. Viděl tu babičku vůbec někdo jíst?
Přemýšlím o babičce, která má na den přesně jeden plátek chleba a ždibítek másla. Ne, margarínu. A o neděli náprstek mléka. Babička po snídani (jediném jídlu dne) vyjde z domu obtěžkána igelitkou. Prohýbá se pod tíhou květin a pomalu, velice pomalu, pomalilinku jde na své stanoviště. A čeká. Čeká. I za tmy. Poté se pomalu plouží domů, nohy už neslouží. Vchází a doma jí nesvítí světlo. Prodala málo růží a vypojili jí elektřinu. Babička škrtá poslední sirkou a zapaluje maličkou svíčku. Rozbaluje růže z papírů a dává je do zavařovacích sklenic, hrnců a hrnků. Poté jde spát a zdají se jí růžové sny. Tenhle příběh mě dojímá.
Musím si vymyslet jiný.
Ta malá svraštělá babička je manipulátorka s lidskými city. Bydlí na Vinohradské v tři plus káká a snídá palačinky s jahodovou marmeládou. Posypané cukrem. Jí je vidličkou a nožem, způsobně. Stejně způsobně si otírá ústa do látkového ubrousku. Poté si vyndá zubní protézu a převleče se z saténového pyžama do umolousaného, háčkovaného cosi a na hlavu nasadí šátek. Aby nebyly vidět její naondulované vlasy. Obuje si děravé boty a přepudruje se čímsi bílým. Aby vypadala zašle. Usměje se na sebe do zrcadla a jde si přilepšit k důchodu. Dole pod domem koupí třicet růží. Deset za 99 Kč, dneska akce. Prodává pak jednu za 50 Kč. Stoupne si na svoje místo, za něž platí každý měsíc provizi magistrátu hlavního města Prahy. Stejně jako ti zmalovaní zlatí či stříbrní šašci. Stojí a není jí zima, protože má termo punčochy a funkční tričko. Ale třese se, aby zapůsobila na city. V polední pauze si dojde na oběd do blízké restaurace. Domů jde rychlým krokem. Zbylé růže háže do popelnice, ráno koupí jinou barvu. V zástěře jí zvoní mobil. Dcera prosí, zda by malá babička mohla pohlídat malou vnučku. Malá babička se rozčiluje: „Copak nevíš, že na to nemám čas? Chodím do práce! Mám svoje kšefty. Doba je zlá!“
Tak téhle babičce přece žádný peníze dávat nebudu, žejo! A ani se nemusím cítit provinile.
