oproti svým kamarádkám si připadám jako hrdinka. Často mi s očima na vrch hlavy vypráví, jak se bály jít v noci domů temnou ulicí či nechodí večer do určitých částí města. Každého kolemjdoucího muže považují za vraha nebo násilníka, projíždějící auto jako schránku na únos. Jejich přítelové na ně čekají na tramvajových zastávkách nebo rovnou před vstupními dveřmi jejich domovů. Jejich rodiče jim volají, jestli dorazily v pořádku domů.
internet
Já stále přežívám bez pepřícího spreje, odmítám psát sms: "Mami, jsem doma," a nikoho nenutím, aby pro mě chodil. Pořád si sebekriticky říkám: "Kdo by chtěl znásilnit zrovna mě?" a spoléhám na svoje štěstí, že propluji životem bez větších zranění.
Nadpis ovšem napovídá, že i mě jednou dostihl ten svíravý pocit hrozícího nebezpečí. A nebylo to ani v Praze, ani v Anglii, ale na našem malém městě, kde každý zná každého alespoň z drbů. Jedenáct hodin večer, autobusová zastávka. "Ježiši, Pisoja," řeknu, když za okýnkem rozeznám řidiče, který mě asi deset let vozil na trase domov - škola. Vedle sebe jsme pomalu stárli, každý den přijel pozdě, každý den vypadal, že v noci nespal. Po třech letech jsme se opět potkali. V autobuse jen on a já.
"Dobrý den, jednou Protivín," říkám já.
"Jako celej?" ptá se on.
"Jako celej," říkám já, udivena jeho familiárností a opomenutím pozdravu. Vítej doma, říkám si a šupajdím si to do druhé poloviny autobusu, abych byla co nejdál. V autobuse je samozřejmě zhasnuto, příjemná intimní atmosféra svádí zabořit se do sedadla a jen tak zbůhdarma čučet z okýnka.
Po pár metrech si uvědomím, že autobus jede úplně jinam než má. Těžce polknu a vytáhnu mobil. Co to jako je? Rozhlížím se kolem sebe. Autobus ještě chvíli jede a zastaví kousek od nějakých stromů. V ten moment už mám hlavu plnou všech scénářů z Komisaře Rexe, Akty X, Kobry 11, Na stopě... Zabije mě? VYhodí mě ven z autobusu a znásilní mě? Rozřeže moje tělo na několik kusů a hodí je do řeky nebo spálí? Hodí po mě dlažební kostkou, až budu utíkat? Doplazím se pro pomoc i bez nohou?
Řidič začne přepočítávat peníze a pak se zvedne ze sedadla a obleče si bundu. Bude mi za ten sex platit? Co to je za divnost? Na mobilu už píšu 158, ale samozřejmě už dopředu vím, že to mi nepomůže, protože mi řidič vyrve mobil z ruky a rozšlápne ho... Tohle všechno si představuju. Řidič z ničeho nic otevře přední dveře autobusu, vystoupí a zase je zavře. Zůstávám v autobuse sama a přemýšlím, jestli se protáhnu ven tím malým okénkem.
Koukám z okna, jak řidič jde k bankomatu přes ulici. Za pár minutek se vrací a jedeme dál jakoby nic. Jsem v šoku a srdce mi buší jako na prvním randíčku. Za chvíli jsme již na našem maloměstě, které nikdy nevypadalo lépe. Už abych byla pryč, říkám si, ale řidič ani nezajede k zastávce. Zastaví na setmělém, ztichlém náměstí a zepředu na mě volá: "Stačí ti to tady nebo chceš ještě vejš? Jedu až k pivovaru."
Jdu do kolen. "Stačí tady," pípnu neohroženě a jsem ráda, když se dveře konečně otevřou.
