Jak jsem spustila alarm

V poslední době se mi až příliš často stává, že chci schovat hlavu do písku, otočit se na podpatku a zmizet, nikdy se nevrátit a spálit po sobě mosty. Do bezvědomí se ztrapňuji až příliš často. Jsem pro každou legraci a nevadí mi být veselým kašpárkem pro pobavení vícečlenného kolektivu, ale čeho je moc, toho je občas příliš.

S mým přestěhováním za moře je spjato spousta nových vjemů. Nejenom že zde všichni mluví jiným jazykem, minimálně desetkrát denně se mě ptají, jak se mám nebo zda jsem OK, lijí si mléko do čajů a pijí je se zvednutými malíčky, jezdí vlevo a posílají si milion přáníček, ale také mají na záchodech alarm. 

Na takové novoty nejsem já, holka z vesnice, zvyklá. Záchod v mých představách samozřejmě vypadá jako prkno s dírou uprostřed upevněné mezi dvěma stromy nad příkopem. Já, Mauglí, odchovaná divočinou a zocelená skautskými tábory, v moderní společnosti stále nezvládám fungovat tak, abych zcela splynula s okolím. 

Pokouším se otevírat dveře, které se místo kliky ovládají stlačením zeleného tlačítka o půl metru dál, dobývám se do místností, jež jsou přístupné pouze s čipem, zapomínám si kartičku na vstup do školy, neodpípávám se po výstupu z dopravních prostředků, nechci hromadu plastových igelitek ke každému nákupu. Jsem prostě ta holka z Československa.

Vyšla jsem si tehdá na záchod pro vozíčkáře, neb je nejblíže knihovně, kde se často skrývám, abych nemusela komunikovat s ostatními o tom, jak se mi daří. Rozhlédla jsem se, abych mohla spláchnout, a ze zdi přímo nad záchodem visela červená šňůrka. "Proč červená?" ptala jsem se sama sebe, ale moje ruka už už tahala za provázek směrem dolů. V hlavě mi blikala červená kontrolka a kolem mě se rozezněla neuvěřitelně hlasitá siréna. Vyslovila jsem asi deset českých nadávek, které jedno "fuck" pro všechno prostě nemůže nahradit. V ten moment se na mě už dobývalo několik lidí, kteří vytvale bušili do zamčených dveří a hystericky volali: "Are you OK? Are you OK?" Roztřeseným hlasem jsem přiznala, že to byl jen omyl, a otevřela dveře. 

Byla jsem ráda, že se jen pokoušeli vyrazit dveře a naštěstí je nenapadlo zavolat sanitku nebo policii. Několikrát jsem vykoktala své "sorry", ale nebylo mě slyšet přes zvuk alarmu. Byla jsem rudá a stresem celá opocená. Navrhla jsem, že zmizím a oni budou předstírat, že se nic nestalo a nikdy mě neviděli. Za tento vtip jsem nebyla odměněna salvou smíchu, ale zakroucením hlavy. Alarm stále bzučel a červená kontrolka nebyla jen v mé hlavě. Visela přímo nad dveřmi a v pravidelných intervalech osvětlovala celou chodbu. Chtěla jsem být zpět v Čechách na špinavých záchodech bez toaleťáku se studenou vodou a počůraným prkýnkem. 

Proč jsem to nevyřešila takhle?!