Dokážu pracovat i šestnáct hodin denně

Moderátorka pražského Expresrádia, blogerka roku 2013 v kategorii FOOD, testovačka slev na Slevomatu a zakladatelka projektů MENU domů a MENU v sezóně - to je Veronika Kokešová alias KOKO. Její blog menudomu.cz je důkazem toho, že drahé jídlo z restaurace si snadno můžete uvařit doma a velmi levně. Přesto se Veronika nesnaží své diváky od restaurací odradit, právě naopak. Zdá se, že se ani nezastaví, ale přesto hýří energií. Kde bere tato nadšená blondýnka inspiraci?

Veronika KokešováKOKO

Jak dlouho už píšete blog MENU domů? Spolupracovala jste již od začátku se Streamem.cz?

Budou to už dva roky. Blog prošel velmi zásadní změnou, tato verze už vypadá nejen profesionálněji, ale hlavně je uživatelsky mnohem příjemnější a přehlednější. Zdokonalovat se ho snažím stále. Na začátku bylo na webu jen pár receptů a videí, ale protože jsem přes léto pravidelně vyprodukovala i dvě videa týdně, obsah se znatelně rozšířil. Na startu jsem to byla jen já, web, kamera, foťák a můj kamarád coby kameraman a webmaster v jedné osobě. Stream.cz přišel až časem. Nahrávala jsem k nim svá videa jako řadový uživatel, postupem času si jich všimli a nabídli mi podporu a spolupráci.

Zajímáte se o vaření již dlouho? Co vás dovedlo k tomuto oboru?

Nejdřív mě bavilo dobré jídlo. Až pak mě začalo bavit vaření. Celkem přirozená chronologie událostí. Táta měl v Plzni, odkud pocházím, restauraci, takže jsem už v patnácti věděla, jak chutná šnečí maso, langusta, slávka nebo ústřice. Ne vždy jsem ale koštovala s nadšením. Naučila jsem se neodepisovat nic, co jsem nezkusila. Minulý rok jsem měla i svého prvního (a posledního) cvrčka na másle a jednoho červíka. Nepřipadá mi na tom nic atraktivního, nevoní mi to, ale musím vědět proč. Tyhle ochutnávky mi daly celkem příjemný přehled o tom, co mi ale naopak velmi chutná. Přišla mi škoda být odkázaná jen na restaurace, navíc ne všude mi jídlo uvařili podle mých představ - ty si přece vyplní člověk nejlépe sám, když si jídlo udělá opravdu podle svého. Takže jsem začala zjišťovat, jak na to.

Vystudovala jste Vysokou školu hotelovou, využíváte získané teoretické znalosti nějak prakticky v souvislosti s vařením a tvorbou blogu?

Pět let magisterského studia bylo orientovaných hlavně na management a marketing, vaření jsme měli snad jen jeden semestr v prváku, takže odtud té teorie příliš čerpat nešlo. Jsem v kuchařině samouk - sleduju všemožná videa a recepty hlavně v angličtině, v níž je repertoár mnohem širší. Mám doma opravdu obstojnou sbírku kuchařek, ve kterých týden co týden intenzivně listuju, vzdělávám se a následně praktikuju.

Jak se tváří obsluha v restauraci, když si jídlo natáčíte, fotíte a komentujete?

Ve většině případů o natáčení vlastně ani neví. Na focení telefonem jsou myslím už všude zvyklí. Komentáře dotáčím až později a dodávám je navíc při stříhání videa, takže na místě žádné soudy do objektivu nevznáším. Prostě zvolím stůl v soukromější části podniku, jídlo si natočím z pár úhlů, vyfotím a je to.

Je pro Vás blog spíše vaší prací nebo stále i koníčkem? Svazuje vás nějak to, že musíte pravidelně přispívat a ne jen tehdy, když se vám chce?

Jsem člověk velmi cílevědomý, dokážu pracovat šestnáct hodin denně, ale na druhou stranu mám sklony k lenosti a odkládání věcí na zítřek. Ten týdenní rytmus mě udržuje ve hře, je to pravidlo, za které jsem vděčná. Potřebuju mít režim, pokud by to bylo čistě na mně, určitě by na blogu tolik videí neviselo. A to by byla škoda, protože vím, že jsem schopná vše utáhnout, když zaberu. Necítím se svázaná, spíš motivovaná. Stejně tak to mám i s moderováním v Expresradiu. V rádiu obecně vysílám už devět let. Ne proto, abych si tím v první řadě vydělávala, ale proto, že bych to chtěla dělat i zadarmo. Baví mě to.

Váš blog má již velkou návštěvnost a sledovanost. Všímají si toho i restaurace? Prosí vás jejich majitelé, abyste k nim přišla?

Není to tak, že by mě někdo z restaurací vyloženě prosil. Pro ně je to trochu risk, protože ví, že když nejsem spokojená, ve výsledku to jejich pověsti uškodí. A já nemám ve zvyku chválit něco jen proto, že by mě někdo pozval zadarmo na jídlo. Proto se takhle zvát skoro nenechávám. Mám pak čistý štít i svědomí. PR agentury nejrůznějších firem si té návštěvnosti samozřejmě všímají, ale zakládám si na tom, že na blogu nemám jediný blikající banner, nic, co by uživatele rušilo. Naopak pokud uznám za vhodné něco doporučit, protože jsem s tím sama jako spotřebitel velmi spokojená, nemám problém vložit odkaz zcela nezištně a zadarmo a firmám o tom ani nic neříkám. Je to doporučení pro lidi, beztak se mě neustále někdo ptá na nejlepší prodejce a dodavatele toho či onoho. Takhle třeba v jednom týdnu rozprodali v The Real Meat Society všechen tatarák, co měli. Pak už se lidí začali ptát, co se děje, že se strhla taková poptávka a přišli na to, že jsem je na blogu doporučila jako kvalitní zdroj na tatarský biftek. Do té doby o mně nic netušili.

Stalo se vám někdy, že jste natáčeli a vaření se nepovedlo? Například se něco připálilo či nedopeklo?

Zatím se mi to stalo jen jedinkrát, a to u jablečného závinu. Ne proto, že by se nevyvedl, ale protože jsme natáčeli déle, než jsem předpokládala. Byl podzim, brzy se stmívalo a záběry byly příliš tmavé, tak jsme druhý den začali znovu a dřív. Já si zkoušky na natáčení dělám třeba víkend předem, takže jídla poté vyjdou na první dobrou a naštěstí nejsem nucena natáčení opakovat. Důležité body, které nesmím zapomenout, mám napsané, ingredience vyskládané na lince. Není příliš co zkazit.

Jídla, která se v restauracích prodávají za někdy vysoké ceny, poté doma vaříte nesrovnatelně levněji. Dokážete i přesto ocenit gastronomický zážitek v restauraci, když víte, že doma by to bylo mnohem levnější?

Jistě. Projekt není založen na tom, abych lidi přesvědčila, že nemají chodit do restaurací. Někdo ale od daného podniku třeba bydlí 400 km daleko. Jiný potřebné finance opravdu nemá nebo je raději investuje jinam. Všichni se ale chceme dobře najíst. V prvních dílech, jež ještě nebyly pořadem Streamu, jsem ani cenové kalkulace neměla. Pro pořad jako takový to ale byla dobrá strategie, která jej dokázala titulkem lépe prodat, takže jsme porovnání cen dodali. Můj úmysl není odvést lidi z restaurací. Maximálně upozorním, že daný podnik není správný výběr a doma je to opravdu mnohem lepší a levnější. Jinak jde především o kvalitní domácí vaření, inspiraci a osvětu pro diváky.

Vaříte vy sama podle nějakých videoreceptů?

Pokud se bavíme o receptech, které mají svou tradici a svá pravidla, určitě ano. Dám příklad: bouillabaisse. Když na ní půjdu do restaurace a následně budu chtít doma uvařit co nejlepší, nejchutnější, ale i co "nejsprávnější" verzi, jdu na internet a hledám. Koukám, jak ji vařila Julia Child. Jak vypadá servírování ve videích lidí, kteří byli ve Francii na dovolené a dali si v malebné přímořské vesničce tuhle specialitu. Hodím to do vyhledávačů, do překladače vložím několik receptů ve francouzštině a angličtině. Porovnávám. Otevřu několik knih. Z toho mi vyplyne cesta, kterou se při natáčení budu chtít vydat já.

Jsou pro vás inspirací kuchař, kteří natáčejí videorecepty? Napřklad Jamie Oliver nebo z českých třeba Dita P.?

Srovnávat způsob natáčení pořadů Jamieho O. s tím, jaké možnosti mám já, je při nejmenším k pláči. Jeho štáby, teamy, technika, možnosti a především rozpočty... Já si video vymyslím, sama nacvičím, sama režíruju, částečně i točím to, kde nejsem vidět, foodstyling, fotky, následně střih, postprodukce, voice... Ale i tak se snažím všechno dělat co nejlépe v rámci svých možností. Jamieho obdivuji pro jeho věčnou energii a vyzařující lásku k jídlu v každém záběru. Pokud bych měla jako moderátor zhodnotit projev a vystupování Dity P., musím říci, že Deník i přes pěknou kameru a schopnou režii, měl z mého pohledu zůstat jen na papíře. Nepřísluší mi to ale hodnotit. Kritizovat jiné umí každý. Mnohem větší fuška je pracovat sám na sobě. Tam soustředím svou energii.

článek jsem napsala pro časopis Cinnamon

všechny fotky jsou od KOKO