Pohádka o věcech v šuplíku

To vám byly časy, když jo-jo svítilo a hrálo veselou písničku, zatímco po provázku skákalo nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahorů a dolů. Stále dokola v rytmu té hloupé melodie. Stále a stále nahoru a dolů. Jo-jo bylo věčně v pohybu, prostě k nezastavení. Nyní ovšem leží zapadlé v zásuvce, šňůrka zašmodrchaná, baterky vybité. Z výjimečného jo-ja je teď nudné, obyčejné jo-jo, k tomu navíc nepoužívané.

Jo-jo to nese těžce, skákalo by jako divé, ale nikdo jej do ruky už pár let nevzal. V zásuvce jsou kromě jo-ja i další nepoužívané předměty: mrzuté a nespokojené pexeso s prasklou gumičkou ležící opodál. Obrázky poházené všude možně, některým dokonce chybí i dvojice, rohy ohlé, papír ošoupaný, starý a zničený.

"Jsem frustrovaný," ozývá se z druhé strany zásuvky. "Fru co?" ptá se jo-jo. "Frustrovaný, nešťastný. Mám depku jako hrom, kazeta zaseklá, prach všude, kýchám a nikdo mě už tak deset let nevytáhnul. Co je tohle za život? Je to vůbec život?" rozhořčil se starý kazeťák. Jo-jo zmlklo. Občas si samozřejmě věci povídaly, ale spíše šlo o vzpomínky na časy zašlé slávy plné sentimentu. Jo-jo vyprávělo, co vše po světě vidělo, i když informace byly značně zmatené. Pexeso povídalo o lidech, trpělivosti, nadšení z výhry a smutku z prohry. Kazeťák pořád dokola omílal jednu a tu samou písničku o šťastném dni na pláži u moře. Slunko, dětský smích, písek a kapky vody. Celý den pohoda, opalovačka a pak šup zpátky do tašky. Hodili na něj mokré plavky a od té doby si nic nepamatuje. Probudil se až tady v zásuvce.

"Co budeme dělat?" ozvalo se pexeso. "Co budeme dělat - dělat - lat - lat?" zněla ozvěna ostatních čtverečků. "Musíme se dostat ven," rozhodl kazeťák za všechny. A tu - jako na zavolanou - se zásuvka otevřela, něco vpadlo dovnitř, prudké zabouchnutí a zase byla tma. 

"Co to bylo? Co to bylo?" hystericky křičelo pexeso, které se prudkým pohybem ještě více pomíchalo. "Kde to jsem?" promluvil cizí hlas. "Neprskej na mě, voda mi nedělá dobře na hlasivky," osočil se kazeťák. "Kdo vůbec jsi?" "Jsem rovnátka," řekly ještě oslintaná rovnátka, "před chvílí v puse a teď tady. Nechápu nic, kde to jsem?" "V zásuvce. Smrdíš. Jdi dál. Fuj!" řeklo jo-jo a zakutálelo se až do rohu. "Jak to vypadá venku?" otázalo se pexeso. "Bylo jsem většinou uvnitř. Jako v puse. Občas jsem něco vidělo, ale málo. Styděla se za mě, pořád mě schovávala, dávala přede mě ruku, abych nebylo vidět. A pak mě zahodila. Cítím se zneužité. Žádný vděk. Ani dík. Nic." Předměty se odmlčely. Každý v sobě nesl smutný příběh.

A tu se zásuvka opět otevřela a dovnitř vpadla rtěnka bez víčka. "Ááá, jsem celé červené!" volalo počmárané pexeso. "Pardón, pardón, ale za to opravdu nemohu, mé víčko zůstalo v kabelce a já jsem nyní nepoužitelná, odložená. Dělala jsem všechny hezčí než jsou. A co z toho? Nic! Nakonec skončím tady. Lepí se na mě prach. A vůbec. Kde je nějaké zrcátko? Nevidím se! Jak vypadám. Jsem hezká?" lamentovala rtěnka.

"Jsi stará," řeklo jo-jo. "Nedivím se, že jsi tu s náma. Nás taky nikdo nechce. Neznáš se támhle s rovnátky? Tipuju, že jste si byly fakt blízcí." "To jsi ty?" volala vyděšeně rovnátka. "To snad ne, nestačí kolikrát jsi na mě ulpěla? Kolikrát?!" "Musela jsem od tebe odvádět pozornost. Dělalo jsi jen ostudu. Já jsem ji dělala hezčí, kvůli tobě byla ošklivá!" útočila rtěnka. "Ne, ne, díky mě je teď hezčí. Má rovný zuby! Já ji udělalo hezčí," bránila se rovnátka.

"A dost! Musíme tomuhle udělat přítrž. Chci pryč. Jsme tady namačkaný jako sardinky a každou chvíli sem přijde někdo novej. A nenaděláš nic." rozčiloval se kazeťák, obtěžkán rozlétaným pexesem, zamotaný v jo-ju. "Až se příště zásuvka otevře, musíme se spiknout a vyskočit ven. Zarazím se a zásuvka nepůjde zavřít. Vy se zatím vyvalíte ven."

Dlouho, předlouho předměty čekaly. Nudily se, hrály hry, povídaly se, hádaly se i škádlily. Stokrát omleté historky jen zdánlivě zkracovaly bezčasí. A pak, zčista jasna, málem když už všechny ztratily naději, se zásuvka otevřela. Blížil se dalekohled, zkoumavě na všechny hledící, skla nervozitou, co jej čeká, orosená.

"Teď, teď!" křičelo pexeso a vyskakovalo. Jo-jo vyhodilo svůj zašmodrchaný provázek a zásuvka tak nešla zavřít. "Sakra," ozval se lidský hlas. Ruka vyndala celou zásuvku, otočila ji vzhůru nohama a předměty padaly na zem. Jeden přes druhý a druhý přes první. "Jau! Dávej pozor. Áu! Jauvajs!" Nejvíce to odnesl kazeťák - ulomené držátko. "Nejsem celý! Jsem necelý!" šeptal v posledním tažení. Už skoro ani nebyl slyšet, poslední slova zanikla v neurčitém, smutném šuměním a praskáním. "Né, né, né!" volalo pexeso ze všech stran pokoje. "Jde po nás!" volalo jo-jo kutálející se pryč od ruky, jež se ho snažila zachytit. Jo-jo už bylo skoro v rohu pod skříněmi, ale provázek byl stále vidět. Ruka po něm chmatla a rozmotala jej.

"Ó, to je příjemné. Ó! Olalala! Nahoru a dolů. Ták! Náhoru a dólu!" jo-jo tajtrlíkovalo jako zamlada a podbízivě se usmívalo. "Jsem zase používané. Héč! Héč!" kdyby mělo jo-jo jazyk, jistě by jej na ostatní vyplázlo. "Jsem používané a vy ne. Očividně jsem vyhrálo. Nahoru a dolů, hurá!"

"Už mě to nebaví," ozval se dívčí hlas, ruka položila jo-jo na polici a šla pro pytel na odpadky. Předměty se začaly bát. "Nebylo nám lépe v té zásuvce?" ozvala se rtěnka.