Jak se měnil můj přístup ke svačinám

Ačkoli odborníci, babičky i maminky tvrdí, že jíst se má pětkrát denně, nikdy jsem tomu nepřikládala přílišnou váhu. V raném dětství jsem byla krmena, ať jsem chtěla či ne. Jídlo se do mého pohublého tělíčka vkládalo lžičkou se skřítkem. Na magickou formuli: "A ještě jednu za maminku," jsem milostivě otevřela ústa a požitkářsky polkla. Během času vymezeného na jídlo musela maminka připomenout mnoho různých osob kvůli nimž má cenu se najíst alespoň do polosyta. Jedla jsem za členy rodiny, za popeláře, pošťačku, pana prezidenta i hlasatelku z rádia. 

a tebe taky snim!

Ve školce jsem byla nahnána k miniaturnímu stolečku, od kterého jsem nesměla vstát, dokud vše nesním. Na tyto pravidla jsem po pár plačtivých scénách přistoupila. Celerové pomazánky, třesoucí se rozblemcané pudinky, ztvrdlé veky a přeslazené čaje. Soukala jsem do sebe vše.

Na základní škole mě překvapila možnost volby. Svačinu jíst můžeš, ale také nemusíš. Jaký rebelský pocit nesníst svačinu! Zpočátku jsem si nic takového samozřejmě netroufala. Poctivě jsem jedla rohlíky mazané taveným sýrem s kousíčky rozmočených ubrousků, chleby se šunkou a máslem se střípky alobalu a řízky z nedělního oběda s kyselou okurkou. Ovšem dětský posměch neminul ani mě. Když zlé, neempatické děti omrzelo mé přijímení i křestní jméno, rozhodly se zaútočit na mou další slabinu - svačiny! 

Mívala často chléb s máslem a vajíčkem na tvrdo, které při odkusování padalo všude kolem mě. Milovala jsem tento pokrm, ale výsměch jsem nesnesla. Než celou přestávku poslouchat posměšky a nechat si na zátylek ždímat smradlavou houbu, raději jsem jedla v ústraní nebo nejedla vůbec. Maminka tehdy nebyla co se týče svačin vůbec pokroková. Módní jogurty Monte si ovšem má rodina mohla dovolit jen málokdy. Pečivo se sýrem či paštikou? Oldschool, za nějž body nezískaš. Banán či jablko? Víc se ztrapnit nemůžeš. Děti byly nemilostrdné. Navíc v té době otevřeli na naší škole bufet! 

Koblihy s marmeládou, osolené rohlíky, sladkosti, jedlý papír, žvýkačky vypadající jako cigarety, langoše a brambůrky. Pokud jste místo svačiny dostávali peníze, sklízeli jste obdiv a závistivé pohledy. Největší frajeři chodili do bufáče i o "malý", což první stupeň nesměl. O "velký" však byla fronta až na chodbu a paní Bufáčová, jak jsme ji trefně nazývali, byla ve stresu. Odnášet si Coca Colu a dvě jahodové koblihy bylo nejsladším vítězstvím. Já peníze dostávala buď žádné nebo takové, že nestály za řeč. Zůstávala jsem tedy o hladu a svačiny pro jistotu z tašky ani nevyndavala.

Má maminka - volnomyšlenkářka - neměla bytostnou potřebu prohledávat mi školní tašku každý den,  a tak na shnilé svačiny přicházela až díky dobře vyvinutému čichu. S odporem poté brala do rukou rozmačkané hnědé banány, plesnivé housky a otlučená jablka. Což odpor... Mnohem horší bylo, že v jejích očích se často mihl záblesk lístosti a zklamání říkající: "S těmi svačinami jsem se pro tebe dělala s láskou. Od úst jsem si odtrhávala libové kousky šunky a ty je poté necháš zetlít?" Ale nikdy nic neřekla nahlas a já si časem vymohla, že svačiny dostávat nebudu.

Puberta pryč a já si s sebou do školy tahám baťoh plný jídla. Spolužáci se diví: "Proč si bereš do školy i večeři?" "To je jen svačina," odpovídám a vybaluji jogurt, jablko, banán, sušenku a pecen chleba. Jsem konečně ve věku, kdy mi posměch nevadí. Alespoň nemám hlad.