Rozkvetly sekery: Proč by nám jednou nemohlo být dobře, kocourku?

Vzpomínky na dovolenou v Bulharsku, na stole plastový ubrus, gauč s plyšovým přehozem, zapnutá televize a šmírování sousedů, zda se náhodou nemají lépe. Co vám to jen připomíná? Také žijete v paneláku?

I. Pazderková a J. Novotnýarchiv

Jako doma se možná budete cítit po vstupu na jeviště Divadla Komedie, hra slovenského dramatika Viliama Klimáčka Rozkvetly sekery totiž sází na intimní kontakt s divákem. Na jevišti jsou přítomni jak herci, tak diváci. Scénografie Milana Davida je realistickým ztvárněním ošklivosti, kýče a zbytku komunismu, všeho co si se zvláštní zálibou stále v našich bytech uchováváme. Retro tapety, vzorované lino, naproti sedačce televize, jež obstará večerní zábavu, polepená kuchyňská linka, na lednici magnety... Jen ta sekera na zdi neblaze připomíná seriál Majora Zemana.

I kostýmy Jany Hauskrechtové se strefily do našeho post-komunistického českého nevkusu. Nekvalitní materiály, unylé barvy, šusťákovka, co profoukne, pantofle, neboť od země táhne, žebrované tílko pod košilí, aby ledviny nenastydly, a tlusté ponožky. Energie se zdražily, teplý svetr na doma je nutností.

Scénografie a kostýmy tedy až popisně navozují nepříjemný dojem ztísněnosti, šedivosti a bezmocnosti. Bohužel nuda dýchá i skrze režii Vojtěcha Štěpánka. Z textu přitom lze vytěžit mnohem více, představení nemělo spád, rytmus a tempo. Utápelo se ve vlastní bezútěšnoti, postavy bezcílně přecházely sem a tam, občas se podívaly do dalekohledu, jímž šmírovaly sousedy, otřely nádobí... Jediným zajímavým prvkem, který se po chvíli stejně okoukal, bylo monotónní třesení s lahvičkami od léků. Nálada unaveného a upachtěného života postav se přenesla i do publika. S rodinou prožijeme rok, ale zdá se to být jako celé století.

Nejdřív se musíš skrčit, aby ses moh pořádně vodrazit!

Z oslav Nového roku je ospalá párty před televizní obrazovkou, ve které stejně není Bohdalka, takže všichni mohou v klidu pospávat. Pomalu poznáváme pokřivené vztahy čtyřčlenné rodiny - neurotická, rachitická Matka (Iva Pazderková) s obsesí vše zatavovat, uchovávat čerstvé, každý zbytek jídla obalit celofánem a schovat na horší časy, v sebelítosti utápějící se Otec (Jan Novotný) bez práce, jehož z apatie zachraňují pouze vzpomínky na dovolenou v Bulharsku, pubertální Syn (Jan Hofman) s dlouhou patkou přes jedno oko, který se ještě nenašel, a mentálně postižená Dcera (Natálie Řehořová), na níž Matka neustále křičí: "Vypadni!" Čas plyne, stereotyp se střídá s nudou, nic se neděje. Televize je únikem z reality, hádky při večeři každodenní rutinou. Jedinou nadějí je Sportka. Losování výsledků je napínavé, ale výhra nepřichází.

A najednou se ve dveřích objeví Ivo.

Strašně tě potřebuju, nezneužívej toho...

Nová tvář, mladistvé nadšení. Ivo (Filip Kaňkovský) je vytržením ze stereotypu. Ale i jeho tvář se brzy okouká a zšedne. Prodavač klobás a limonád ze stánku. Perspektivní je tedy asi tolik, co zbylí členové rodiny. Přesto jim alespoň na chvíli nalije krev do žil. Do bytu dochází pravidelně, hnán nejdříve touhou naučit se na harmoniku, později si najde zalíbení v nesvéprávné Dceři a nakonec i v Matce, se kterou se mu podaří mít krátký románek mezi hranolkami a hořčicí. Ivo ale najednou překáží čím dál víc. "Co kdybychom ho zatavili?" navrhuje Matka, zoufalá z jeho neustálé pozornosti. Sama tráví den mezi sporákem a dalekohledem namířeným do oken protější vily, kde její bývalá a mnohem úspěšnější, bohatší a hubenější kamarádka žije svým šťastným životem.

Proč ona má něco, co ona nemá? Matka je závistivá a nepřející. Nezbývá než vymyslet bizarní plán únosu sousedčina čerstvě narozeného dítěte. Ale ani to nevyjde podle jejích představ. Alespoň, že je v televizi konečně Bohdalka.

Auto nemáme, protože na něj nemáme!

Ani herecké výkony představení nepomohly. Pazderková s rty křečovitě sevřenými do úzké čárky je stále naštvaná, nedostupná, a to i když svému manželovi sděluje láskyplná slova. Kouska citu se od ní nedočká nikdo. Mrazivým pohledem sleduje, jak je její dcera bita páskem přes ruce a poté sama navrhne, aby se šla schovat do spíže. Pazderková ani v těch nejvypjatějších momentech neroztála, stále si držela svou masku ledové královny. Nespokojená, nedoceněná, zapšklá žena ubezpečuje svého muže: "Dělal jsi to pro rodinu, kocourku!", ale myslí to vážně? Stojí si za tím? A hlavně: stojí za ním?

Také Kaňkovský se v průběhu hry nemění. Týmž hlasem a výrazem prosí o dokoupení zahrady, o ruku Dcery a o přízeň Matky. A Natálie Řehořová v roli mentálně postižené si vystačila po celou dobu s otevřenými ústy a opakováním vět po ostatních.

Hra jako celek působila unyle a banálně stejně jako život zobrazované rodiny. Pokud tohoto tvůrci chtěli dosáhnout, nezbývá než jim gratulovat. Nicméně po skončení se v publiku šeptem řešilo: "Jako depka dobrá, ale co tím chtěli říct?" To samé se krade na mysl i mě. Abych zažila každodenní nudu a stereotyp, nemusím chodit do divadla, ale mohu jít na návštěvu k sousedům. Někteří mají sedačku zabalenou v igelitu, aby se neošoupala.