Nejezdim sockou a myslim jinak: Your way is...

Jak být v dnešní době cool bez iPhonu sedmičky? Je vůbec možné být šťastný, když vaším největším životním cílem je stát se klempířem? Jste dobrý v icebreakingu? Hra o střetu dvou světů. Spokojeni jste do té doby, než poznáte, že můžete mít ještě víc.

Hra Petra Sedláčka a Petra Kolečka Your way is... v režii Davida Šiktance připomíná pohádku O hloupém Honzovi a Tylova Strakonického dudáka. Hlavní hrdina s nejobyčejnějším jménem Honzík (Filip Kaňkovský) je naivní, milý kluk. Miluje svou přítelkyni Aničku (Markéta Frösslová), chce se stát klempířem, vydělat peníze a vzít ji poprvé k moři. Nejdříve ale musí absolvovat školení o výškových pracích, které se koná v Praze. Anička mu na cestu upeče buchty. Z lásky.

Na hlavním nádraží potkává Honzík Vocilku... tedy O2 (Lukáš Příkazký) a jeho život se rázem změní. Je zatažen do systému prodeje mobilních telefonů, nabízení "výhodných" tarifů, podepisování smluv. Volat můžete zadarmo už za čtyři tisíce měsíčně. Slovo zadarmo funguje jako magnet. Zadarmo můžete mít cokoli. Simku, iPhone sedmičku i tarif Duo. Zaplatíte až později. Bojíte se, že stále nebudete mít peníze? Dáme vám  platební kartu, na které již je patnáct tisíc.

Honzík je lapen. Upsán ne krví, ale brčkem plným kečupu, které O2 mlsně olízne. I on se stává pouličním prodejcem, chytrolínem v sáčku, jenž vás pro svůj prospěch obere o poslední halíř. Standartní marketing. Závěrečný dialog Aničky a Honzíka je ztrátou lidskosti, vyprázněnosti, bezcitnosti. Místo Honzíka se domů vrací obchodník naočkovaný myšlenkou, že nejdůležitější je prodat tarif. A to i své přítelkyni. Honzík se chová jako robot, Anička to chápe jako hru, na kterou zdráhavě přistupuje. Hra je ale čím dál víc děsivější. Anička protestuje: "Nechci už hrát. Chci ti něco říct. Slyšíš? Jsem těhotná!" Honzík sebou trhne, ale mluví dál. Je tu i výhodný tarif pro svobodné matky. A nebo si můžete nechat dítě vzít a být free. Z kufříku vytahuje další a další smlouvy. Prázdnými slovy ji tlačí, kam chce on. Anička rezignovaně, zdrceně podepisuje. "Kde je šťastný konec?" ptáte se. Divadlo bohužel není pohádka.

Dej mi pětikilo, nebo ti ho vykouřim!

Ve hře navíc figuruje postava Dívky - narkomanky (Kristýna Nováková-Fuitová) z Hlavního nádraží. Její výstupy kriticky hodnotí chování O2, nechce se přizpůsobit moderní společnosti, točit se v kolotoči složenek - statusů - lesklých věcí. Zároveň však neví, jak z něj slézt. Drogy jsou jejím únikem, ale i na ně potřebuje peníze. Postava dívky funguje jako pokřivené zrcadlo. O2 ji hystericky odhání jakoby viděl jinou možnost života, ze kterého má však strach. Jednodušší je pro něj chovat se podle tabulek.

Nováková-Fuitová s fialově podmalovanými kruhy pod očima ztvárnila roli narkomanky, která se bojí, že ji dostanou. Oni. Obchodníci. Jediná možnost je utéct do lesa. Tam nejsou. Nováková-Fuitová svým výstupem plným bludů a pomatených řečí ukazuje člověka, který svůj boj již prohrál. Nicméně celá její postava je ve hře tak trochu navíc. Kontrast mezi světy již vytváří postava Aničky. Narkomanka je vždy "tak trochu mimo" ať už svými řečmi, tak chováním.

Kaňkovský s Frösslovou fungují především ve dvojici. Na začátku diváka rozněžní scénka, kdy Kaňkovský vypráví o svém snu. Věta: "Víš, někdy se mi zdá, že nejsi..." uvozuje vyprávění, ve kterém se Honzík doznává ze svého pocitu prázdna, který má, když ve snu Anička neexistuje. Není. Jen ten pocit, že něco chybí. Kaňkovský kouká do země, působí trochu nervózně, otevírá se, dává se napospas. Působí oddaným, upřímným dojmem. 

Kaňkovský nicméně Frösslovou chtě - nechtě převyšuje. Možná už proto, že on za představení vystřídá několik rolí, zatímco Frösslová je stále naivní a milující, jen na konci pochopí a vystřízliví, to začne být trochu hysterická. Právě poslední výstup je mrazivý, nejvíce v tom, že vše vypadá jako hra. Do poslední chvíle čekáme, že Kaňkovský schodí masku a usměje se na svou milovanou, ale nestane se tak. Jen jedna chvíle zaváhání, než se zaklapne víko od kufru. Kaňkovský je ledový, nekompromisní. Svou básničku, recept na spokojený život, má naučenou nazpaměť. Z milého, trochu přihlouplého kluka s široce otevřenýma, nechápavýma očima a dětským výrazem se stal kus plastu papouškující věty, kterým nerozumí.

Lukáš Příkazký se stylizoval do role nadšeného, otravného prodejce, jenž žije svou prací. Postavu odosobnil natolik, že nevidíme žádné její city. Ve hře se nijak neposouvá, nezmění názor (ani žádný vlastní nemá), do poslední chvíle je věrný své firemní politice. Přikázaný je přesvědčivý, vnutil by vám cokoli, důvěřivě se naklání, mluví rychle a jeho prázdná slova vás naprosto oblbnou.

Charaktery jsou představeny již svými kostýmy, které vytvořila Petra Krčmářová. Honzík v pestrých, nevkusných košilích, ponožky v sandálech, Anička ve volném zeleném tričku s logem pražské ZOO, O2 s výraznou kravatou, oblekem a červenými hadími botami, narkomanka  zahalená v ošuntělém šedivém svetru s kapucí.

Inscenace jako taková zklouzává k popisnosti (kostýmy) a přehnanosti (narkomanka zabije O2 bodnutím injekční stříkačky do krku), nicméně to nijak nesnižuje její celkové vyznění. Zajímavým obrazem je, když Honzík předá narkomance balónky, které ona propálí cigaretou. Balónky jsou odměna za vstup do konzumního života. Plastové kousky se rozletí a na Dívku pomalu padá peří, do té doby ukryté v balóncích.

Musíš si užívat života, protože Enjoy your life...

Hra je skvělou analogií na náš svět plný materialismu, touhy vlastnit, být nejlepší, dokázat sobě, jiným, všem, že jsem úspěšný a obdivuhodný. Hra je také o kontrastu mezi čistým, nezkaženým světem Honzíka a Aničky a světem lidí, jejichž štěstí nezávisí na lásce k druhým, ale na penězích, statusu v pracovním životě a čísle na bankovním účtu. Pocit štěstí je relativní, Honzíkovi stačilo, co prožíval s Aničkou, avšak jen do té doby, než poznal, že existuje něco jiného. Do té doby, než ho O2 začal tlačit k tomu, že ke štěstí potřebuje iPhone 7 a smlouvu.

Proč je osobní pocit štěstí neustále porovnáván, hodnocen, kritizován okolím? Kult úspěšné ženy s výbornou kariérou zadupal ženy v domácnosti, které se věnují svým dětem. Jak mohou být šťastné? Vždyť nic nedokázaly, jen se starají o děti. A další případy. V tomto funguje hra asi nejsilněji. Zároveň ukazuje, jak snadno může člověk ztratit víru ve své štěstí, které mu v porovnání s ostatními bude najednou připadat malicherné.

hraje se v A studiu Rubín 26. února a 15. března