Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem ztratila peněženku

Poprvé jsem ztratila svou peněženku, když mi bylo osm let. Ten den se konal sportovní den naší základní školy a já v teplákách, tričku a s botami špinavými od antuky skotačila po trávě a fandila svému idolovi z šesté třídy. Běžel vytrvalostní běh a já dočista zapomněla na svůj baťoh s pet flaškou jahodové šťávy, mikinou a peněženkou s provázkem za krk.

ilustracni obrazek, mam hezci...

"Běěěěěž!" povzbuzovala jsem nadšeně a nevšímala si ničeho jiného než jeho lýtek. Idol, jehož jméno si již nevybavím, doběhl jako třetí, ani se na mě nepodíval a zmizel za svou partou kamarádů v kšiltovkách. Bylo mi do breku. Ani já ten den neexcelovala, a to jsem jen házela kriketovým míčkem (byla jsem čtvrtá). Chtěla jsem si zlepšit náledu ve školním bufetu, na uklidnění si třeba koupit žvýkačkovou cigaretu nebo jedlý papír, ale tu jsem zjistila, že peněženka v baťohu s Mickey Mousem není. Začala jsem hysterčit, prohledávala všechny kapsy, rozepínala všechny zipy, obracela baťoh vzhůru nohama. Ale nikde nic. Bylo mi do pláče. Vždyť jsem v té peněžence měla i kartu na obědy. Budu si muset jít  pro náhradní papírový lístek, klepat na okýnko a čekat než se vedoucí jídelny uráčí přijít. Zas budu poslední ve frontě!

Doma jsem samozřejmě dostala vynadáno. "Jak jsi proboha mohla ztratit peněženku SE ŠŇŮRKOU KOLEM KRKU?" ptala se mě maminka. Pokrčila jsem rameny. Těžko vysvětlovat, že peněženka se šňůrkou za krk je trapná a nosí ji jen největší šprti a mamánci. "Že tys ji kolem toho krku neměla?" došlo moudré ženě po chvíli. "Mami, kolem krku se ty peněženky nenosí!" snažila jsem se oponovat, ale marně. "Kdybys ji tam měla, tak ji rozhodně neztratíš."

Od té doby jsem byla šetrná a peněženky neztrácela. Postupem času kartu na obědy vystřídaly legitimace, kartička pojištěnce, občanský průkaz i platební karta. "To bych si pěkně zavařila, kdybych ji ztratila!" říkala jsem si a paranoidně šmátrala v kabelce každých pět minut, zorničky rozšířené napětím, zda tam bude. Vždycky byla.

Před pár měsíci jsem jela autobusem na jih domů, za maminkou. Tramvaj měla klasické zpoždění a já ze zastávky nasadila sprint, ve kterém jsem na gymnáziu celkem vynikala, přepálila start a celá udýchaná jen tak tak doběhla k zavírajícím se dveřím autobusu. Udělala jsem smutný obličej a řidič mi naštvaně otevřel. "Máte chodit včas. Tak kam?" zeptal se mě, aby nezdržoval odjezd. "Díky - díky - do - Protivína - prosím," stále jsem nemohla popadnout dech. "Stodavcet. A tašku nedávejte na sedačku, jasný?" Celá upocená jsem se svalila na volnou dvojsedačku a servala ze sebe baťoh (položila jej samozřejmě na zem), bundu a svetr. Sluchátka, mobil, peněženku jsem pohodila vedle sebe, otřela si zamlžené brýle a pot z čela, unaveně se opřela. Uf, stihla jsem to.

Usnula jsem a pár minut před zastávkou se probudila. "To jsem toho přečetla," uvědomila jsem si s pohledem na knížku ležící mi na klíně a zívla si. Ve spěchu jsem do baťohu naházela věci a vyskočila z autobusu. "Půjdu si ještě číst do kavárny, než půjdu domů," řekla jsem si a s rebelským pocitem vešla dovnitř. Kavárna v Protivíně vyniká línou obsluhou, která ráčí jen stát za pultíkem, ke stolkům je nikdo nedostane, chtěla jsem si tedy objednat přímo u milé slečny, ale zjistila jsem, že peněženku nemám.

"Bude v autobuse," došlo mi hned. Byla jsem celkem klidná. Kdo by stál o peněženku s dvaceti korunami a nějakými kartami? Co by kdo dělal s mojí občankou? Najde ji řidič, až bude uklízet autobus a zítra si pro ni dojedu. Nadšená svými moudrými úvahami jsem si vyhledala číslo na ČSAD a sdělila svou ztrátu. Paní mě ubezpečila, že řidiče ihned kontaktuje a poté mi dá vědět. Po dvou hodinách jsem byla trochu nervózní a vytáčela číslo znovu. "Tak co, tak co?" ptala jsem se nedočkavě. "Bohužel ten řidič nestavil s autobusem u nás, podívá se zítra ráno. Tak si zavolejte zítra." Budík nastaven na sedmou a volám znovu. "Tak jak, tak jak?" "Tak řidič bohuže nic nenašel, prý v tom Protivíně za váma nastupovalo hodně... ehm... cikánů, asi ji vzal někdo z nich," sdělila mi paní a já zaplakala. "Myslíte, že si mám zablokovat platební kartu a nahlásit to na policii?" zeptala jsem se a chtěla slyšet: "Ale nikoli, ta peněženka se do hodiny najde, to byste dělala zbytečně," místo toho jsem ale dostala realistický názor: "Nejspíše ano."

Áchjo, povzdychla jsem si. Ty hloupá holko, nadávala jsem si. Rozhodla jsem se nejprve zavolat do mé banky: "Dobrý den, chci nahlásit ztrátu platební karty a chci si ji zároveň zablokovat."
GE: "Blokuji, blokuji..." *veselá písnička*
Já: "Chci se zeptat, kdy mi vydáte novou platební kartu, když jsem ztratila OP a na OP budu čekat tři týdny. Zatím ale budu mít ten náhradní doklad."
GE: "Musíte přijít s platným OP."
Já: "To mi ani na pobočce nevydáte kartu, když budu mít náhradní OP a doklad o ztrátě?"
GE: "To jsi nejsem jistá..."
Já: (poněkud nevrle) "Tak kdo to má vědět, když ne vy? Já vám volám, abyste mi to zjistila."
GE: "Tak vydržte moment, já se zeptám..." *veselá písnička* "Haló, haló, slyšíme se?"
Já: "Jo!"
GE: "Děkuji, že jste vydržela čekat, tak to bohužel nejde."
Já: "Takže teď se tři týdny nedostanu ke svým penězům?"
GE: "Pošlete je přes internet na účet nějakému kamarádovi, někomu komu věříte, a on je vám poté dá."

Další mou zastávkou na cestě hanby byl Městský úřad v Protivíně. Byla středa, půl druhé odpoledne a z důvodu školení bylo zavřeno. Zamířila jsem tedy na policii.

Já: "Dobrý den, jdu nahlásit ztrátu občanky a vůbec celé mé peněženky."
Policisté: "No to musíte na Městskym úřadě."
Já: "Tam maj samozřejmě zavříno, protože maj školení zaměstnanců."
Policisté: "My vám s tim moc nepomůžeme, radši nám to ani neříkejte nebo bychom na vás museli dát oznámení."
Já: "Oznámení?!"
Policisté: "Jste povinna si hlídat svůj občanský průkaz."
Já: "Chcete mě zabásnout?"
Policisté: "No to ne, ale..."
Já: "A mohli byste mi aspoň říct, jestli o novou můžu požádat v Praze nebo musím tady v místě bydliště?"
Policisté: "To nevíme, to my nevíme. Pepo, ty víš? Nevim, Franto, nevim. To my nevíme, slečno."
Já: "Tak děkuju!"

Zamířila jsem rovnou do Prahy (happy end se blíží) a druhý den ráno se psychicky připravovala na obrovskou frontu na Městském úřadu. Pro jistotu jsem si vzala  tlustou knihu, sluchátka, svačinu a pití, abych do pauzy na oběd vydržela. K mému překvapení v místnosti kromě zaměstnanců nikdo nebyl. Zmáčla jsem číslo, které se v zápětí rozsvítilo na tabuli, a přišla vyplnit žádost o novou OP. V tom mi zvoní mobil, který ze slušnosti vytípávám, ale v zápětí přijde sms: Dobrý den Lenko, našla jsem vaši peněženku se všemi doklady. Olinka Přibylová.

Hurá!

Pointa ve zkratce: Řidič se na úklid autobusu trochu vykašlal a paní mou peněženku objevila po dvou dnech mezi sedačkou a okýnkem. 

Autor: Lenka Veverková | čtvrtek 3.1.2013 8:35 | karma článku: 32,92 | přečteno: 4997x
  • Další články autora

Lenka Veverková

Co je pravda, a co ne? (Mlčení bobříků, Přísně tajné: Hrubá nemravnost)

... přemýšlím u inscenací Mlčení bobříků a Přísně tajné: Hrubá nemravnost. Autorem obou divadelních her je Tomáš Dianiška, který se při psaní nechal „inspirovat“ skutečnými osobnostmi, událostmi a celkovou atmosférou dané doby.

27.2.2017 v 17:47 | Karma: 12,83 | Přečteno: 757x | Diskuse| Kultura

Lenka Veverková

Taková ta dobře udělaná činohra

Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely?

27.4.2016 v 9:10 | Karma: 11,59 | Přečteno: 531x | Diskuse| Kultura

Lenka Veverková

Takže vy budete kritička!

"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne?

26.4.2016 v 9:30 | Karma: 16,66 | Přečteno: 1028x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

A žili šťastně až do smrti...

... říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy?

16.3.2016 v 18:28 | Karma: 10,80 | Přečteno: 577x | Diskuse| Kultura

Lenka Veverková

Jak jsem si vysnila terasu

Vyrostla jsem na vesnici. Obklopená přírodou jsem tudíž byla dennodenně. Každé ráno mě budilo kohoutí kokrhání a slunce, jež mohutně pražilo do mých oken situovaných na východ. Snídala jsem na zahradě, chodila jsem bosky

21.7.2015 v 14:45 | Karma: 25,54 | Přečteno: 3686x | Diskuse| Ostatní

Lenka Veverková

Padající punčocháče

patří mezi typické holčičí problémy, které muži prostě nikdy nepochopí. Pominu-li transsexuály a travestity, málokterý chlap si dokáže představit ten pocit, když vám padají punčocháče. 

12.6.2015 v 8:38 | Karma: 29,76 | Přečteno: 3417x | Diskuse| Poezie a próza

Lenka Veverková

Nemáš u sebe náhodou...?

kapesník, tužku na oči, balzám na rty, pinzetu, propisku, lihovku, papír, nůžky, pilník, učebnici, pití, svačinu, zápisník, šátek, šálu, rukavice, vložky, tampón, dezinfekci, zubní nit, parfém, flashku, provázek, gaffu, lepidlo, žvýkačku, pravítko, slovník, svetr, svorku, lžičku, vidličku, příbor, kapesní nůž, igelitový pytlík, bonbón, něco sladkýho, prášek na bolení hlavy, deštník a nebo taky gumičku?

12.12.2014 v 9:30 | Karma: 29,54 | Přečteno: 5114x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Ta malá babička, co prodává růže

Ta malá svraštělá babička, co postává u podchodu a chvěje se zimou. Ta malá vrásčitá chvějící se babička, jejíž oči na mě zeširoka hledí. A já se jim vyhýbám, seč můžu. U kotníku má igelitku naplněnou desítkami růží. V ruce drží jednu, zabalenou v papíře. Chvěje se. Růže i babička. I kdybych se jí snažila vyhnout, vykoukne na mě znenadání u hlavní pošty. Malá, nepřehlédnutelná babička, jež nemluví, neprosí, nenaléhá. Mlčky stojí a klepe se.

4.12.2014 v 16:45 | Karma: 22,20 | Přečteno: 2534x | Diskuse| Poezie a próza

Lenka Veverková

Návštěva

A: Tak jsme tady. Tady je záchod. Tady koupelna. Támhle kuchyň. Ložnice tady. Ani se nezouvejte. A nebo jo, víte co, venku sněžilo. Vodu. Dáte si? Mám studenou i teplou.

13.11.2014 v 9:00 | Karma: 33,00 | Přečteno: 3406x | Diskuse| Poezie a próza

Lenka Veverková

V tramvaji č. 16

Od té doby, co nepracuju ve čtyřce bez ubrusů, jsem ztratila poměrně častý kontakt s hloupými a omezenými lidmi. Proto mě vždy o to více vyvede z míry situace, kdy někdo takový vstoupí do mé pravdoláskařské bubliny, v níž nikdo nevolí komunisty, nemá rád Dana Landu a všichni používají slova děkuju a prosím.

18.9.2014 v 17:30 | Karma: 36,41 | Přečteno: 6607x | Diskuse| Cestování

Lenka Veverková

Jak jsem se bála o svůj život

oproti svým kamarádkám si připadám jako hrdinka. Často mi s očima na vrch hlavy vypráví, jak se bály jít v noci domů temnou ulicí či nechodí večer do určitých částí města. Každého kolemjdoucího muže považují za vraha nebo násilníka, projíždějící auto jako schránku na únos. Jejich přítelové na ně čekají na tramvajových zastávkách nebo rovnou před vstupními dveřmi jejich domovů. Jejich rodiče jim volají, jestli dorazily v pořádku domů.

16.8.2014 v 8:28 | Karma: 22,82 | Přečteno: 2052x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Dneska už se tomu jen směju

říkám vždy, když uplyne přibližne týden nebo pět let poté, co se mi stane nějaký trapas. Situace se nejdříve zdá hrozná tak, že bych nejraději schovala hlavu pod peřinu a nevylezla do té doby, než všichni zapomenou, že jsem kdy existovala. Po pár hodinách, když můj obličej již nevypadá jako popálenina 2. stupně, jsem schopná přestat se litovat a sebemrskačsky si celou historku přehrávat znovu a znovu. Když jsou rány mého sebevědomí zhojené, píšu na blog.

15.8.2014 v 18:20 | Karma: 25,34 | Přečteno: 2355x | Diskuse| Věda

Lenka Veverková

Výstupy na vrchol,

ať už v jakémkoli slova smyslu, jsou mou oblíbenou činností. Po cestě se potím, vzdychám a úpím. Vytrvale se dožaduji odpovědi na otázku "Kdy už?", trochu nadávám, ale zároveň se vše snažím brát s úsměvem a upínat své myšlenky na to, až tam konečně budu! Na vrcholu! A dám si za odměnu tatranku! A konečně svlažím své hrdlo studenou vodou nebo teplým čajem. Ať už tam jsme!

1.7.2014 v 9:26 | Karma: 14,57 | Přečteno: 812x | Diskuse| Cestování

Lenka Veverková

Jak jsme jely z Glasgow

Dlouhé cesty autobusem mi nikterak nevadí. V autobuse dělám mnoho činností, které bych doma nedělala, protože bych prostě, jak se tak říká, neměla čas. V autobuse si čtu. V autobuse koukám na filmy. V autobuse píšu.

30.6.2014 v 9:11 | Karma: 16,37 | Přečteno: 831x | Diskuse| Cestování

Lenka Veverková

To, že mám díru v botě,

zjistím vždy, až když začne pršet. V ten moment se mi ovšem ihned vybaví všechny ty dětské tábory, vlhko v holínkách i pod očima, začínající bolest v krku a nudle u nosu. Proč mi žádné boty nevydrží déle než jednu sezónu?

29.6.2014 v 14:11 | Karma: 20,37 | Přečteno: 1117x | Diskuse| Ona

Lenka Veverková

Jak jsem chtěla jít k psycholožce

Na každýho to jednou padne. Smuténka a pocit, že dneska je to fakt na hovno a spáchat sebevraždu je jediný rozumný řešení. Někdo to řeší heslem ráno moudřejší večera a jde se prostě vyspat, jiný si nalije o trochu víc rumu do čaje. Někdo zavolá kamarádce a popláče si na rameni, jiný prostě nemá čas takové blbosti řešit. V moderní době je ale časté, že prostě jdete k psychologovi.

28.6.2014 v 12:10 | Karma: 39,59 | Přečteno: 11670x | Diskuse| Ona

Lenka Veverková

Jak jsem málem nejela na výlet

Vzhledem k tomu, že tento článek píšu již ve vlaku, můžeme si všichni zhluboka oddechnout a otřít pot z čela již u úvodních řádků. Pointa, nepointa, na svůj oblíbený film se koukáte stále dokola, i když už víte, jak dopadne. Nicméně, abych udržela jakési potenciální napětí, dosadila jsem do fejetonu detektivní zápletku a čtenáři se tak mohou po vzoru poručíka Colomba či majora Zemana ponořit do pátrání.

27.5.2014 v 12:40 | Karma: 13,10 | Přečteno: 1514x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Když nemůžu usnout

vstanu z postele a vyndám baterku z tikajících hodin. Když nemůžu usnout, vstanu, v koupelně si natočím vodu do sklenice a vypiju ji. Když nemůžu usnout, zatáhnu závěsy na okně. Když nemůžu usnout, vypnu notebook, protože mě ruší tři žlutozelená miniaturní světýlka úsporného režimu. Vypnu i televizi, na které malý červený puntík svítí jako reflektor.

25.4.2014 v 10:50 | Karma: 18,19 | Přečteno: 1451x | Diskuse| Ostatní

Lenka Veverková

Jak jsem spustila alarm

V poslední době se mi až příliš často stává, že chci schovat hlavu do písku, otočit se na podpatku a zmizet, nikdy se nevrátit a spálit po sobě mosty. Do bezvědomí se ztrapňuji až příliš často. Jsem pro každou legraci a nevadí mi být veselým kašpárkem pro pobavení vícečlenného kolektivu, ale čeho je moc, toho je občas příliš.

11.4.2014 v 12:20 | Karma: 16,46 | Přečteno: 1041x | Diskuse| Osobní

Lenka Veverková

Dál to nepojede

řekl řidič, vystoupil z autobusu a začal něco kutit venku. Ostatní cestující se po sobě vyděšeně koukali a začali vytahovat mobilní telefony, já si otevřela notebook, abych napsala tento článek.

4.2.2014 v 17:36 | Karma: 15,76 | Přečteno: 1155x | Diskuse| Cestování
  • Počet článků 86
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 10069x
Impulzivní, nestálá a věčně nerozhodná. Má ráda kvalitní humor, kvalitní literaturu, kvalitní víno a svůj blog plný kvalitní nudy