Do knihovny za studiem

I na největší lenochy, kteří tráví dny zabalení do deky s ovladačem v ruce, občas přijde nutkání zatnout zuby, pohroužit se do knih a něčemu se přiučit. Motivací může být zisk nových informací, postup na hierarchickém stupínku, možnost dostat se na vysokou školu či do prestižnějšího zaměstnání.

uč se, uč se, holčičko!LV

Po předsevzetí samozřejmě následuje odříkání a život v askezi. Křivá záda z přenášení tlustých knih, zkažené oči od drobounkých písmenek, zavařený mozek z přehršele informací, bolavá ruka z neustálého opisování, přesezené nohy z nepohodlného několikahodinového sezení na židli a nepřetržitý hlad. Také já jsem byla dohnána k tomuto novému způsobu života. Musela jsem se rozloučit se zimním spánkem, čtením zamilovaných románů a povalováním v horké vaně se sluchátky na uších.

Namísto toho jsem si sehnala seznam doporučené literatury, zaregistrovala se v pražské knihovně a snažila se zorientovat v tomto mě neznámém systému. Zvyklá ná místní knihovnu o třech místnostech s jedním počítačem a deseti knihami v sekci "Novinky", jsem byla ohromená už počtem knih, které byly vyplýtvány na knižní věž, která se do výše tyčí hluboko ze suterénu. Ohromena tímto monumentem jsem vešla do nesprávných dveří a ve zmatku se nestihla zorientovat ve všech S 248416982398 a N 6238. Omylem jsem si tedy rezervovala některé výtisky dvakrát až třikrát. Nevěděla jsem také, kde mám příslušné knihy hledat, jestli jsou na skladě nebo ve speciálním oddělení a zda se půjčovat vůbec můžou. Naštěstí jsem se poté odebrala do útulného prostředí divadelní sekce, které působilo velmi rodinně a bylo veliké asi jako naše místní knihovna. Milá paní mi vysvětlila všechny záludnosti, některé knihy mi opět rezervovala a jiné mi půjčila ke stolku. Byla jsem nadšená a odcházela obtěžkána, stejně jako můj přítel-nosič, který se prohýbal pod čtyřsvazkovými dějinami českého divadla.

Nicméně není možné jezdit každý den studovat do tichého prostředí pražské knihovny, kde každý šeptá, hledí si svého a bojí se jen vrznout židlí, aby nebyl počastován pohoršenými pohledy ostatních navýsost soustředěných čtenářů. Nebudu tedy ohrnovat nos nad naší vodňanskou knihovnou, která má otevřeno třikrát týdně, přičemž při mém rozvrhu ji mohu navštívit maximálně v úterý. Výběr knih je však slušný, klasiku a povinnou četbu tu mají a průkazka na rok je dokonce dražší než v Praze, takže byla by hanba toho nevyužít. Zašla jsem tedy za studijním prostředím a atmosférou plnou informací do knihovny a sedla si k jedinému stolu, který se zde nachází.

Jsem zvyklá udělat si své studijní prostředí - otevřít notebook, rozložit si kolem sebe knihy, otevřít sešit a vypisovat si poznámky. Mít v uších sluchátka, nebýt nikým rušena a bádat, zjišťovat, ověřovat, opisovat, nahlížet, knihy vracet a zase si je z poliček brát. Pět minut se mi toto dařilo a já si tiše vrněla blahem, jak mi to dneska krásně jde. Poté jsem však ucítila nelibou vůni a pak jen viděla dosednout na židli vedle mě poněkud omšelého chlápka v rozbitých botách, špinavých džínách s nezapnutým poklopcem, tlustou péřovkou a velikým úsměvem. "Slečno, slečno, to jako máte počítač?" zatahal mě za rukáv. "No jo, mám," přiznala jsem a strčila si sluchátko opět do ucha. "A vy těm počítačům asi rozumíte, co?" "Trochu jo..." "A vy se učíte s počítačema ve škole?" "Taky..." "A vy tady studujete?" "No jo, studuju," nemínila jsem se nechat strhnout do rozhovoru.

Ovšem pán byl neodbytný. "A co studujete? Gymnázium?" "Tak, tak..." "A kde bydlíte?"otázal se zvědavě. "Nejste nějakej zvědavej?" otázala jsem se poněkud naštvaně. Jeho to však naprosto nevyvedlo z míry. "To teda jsem!" trumfnul mě, "Tak kde teda bydlíte?" Zvážila jsem všechna pro a proti a rozhodla se zamumlat: "V Protivíně..." "Jo v Protivíně, vy tam máte toho starostu, jak von se jmenuje..." začal se dostávat do nálady a vytáhnul si z obrovské nákupní tašky salám, rohlík a limonádu. "Prosím vás, já sem se sem přišla učit," vyhrkla jsem zoufale. "No tak dobře, ale slibte mi, že pak mi támhle s něčím pomůžete," řekla  odebral se zpět k jedinému počítači, který vytrvale obsazuje celé dny, protože je zadarmo a volně přístupný veřenosti půl hodiny denně (a pokud nikdo na internet nechce, můžete tam sedět celý den).

S pánem postupně odešel i zápach, avšak stále jsem se nemohla připojit k internetu, takže jsem se šla zeptat paní knihovnice, kde je problém. "Nejde jo?" "Chce to po mě heslo, nevíte ho?" "No, zkuste knihvod!" "Tak to nefunguje." "Tak zkuste maruska," "To taky nejde," "Tak počkejte, já se půjdu zeptat." V zápětí přišla druhá knihovnice, která mi trochu načuřeně sdělila, že tu mají jen "jeden takovej ten kabel a ten bych musela vytáhnout a odpojit jejich počítač od internetu a to fakt dělat nebudeme." "Tak to je jedno, já se obejdu bez toho," rozhodla jsem se být starousedlíkem. "Ale klidně využijte támhleten počítač, on vás tam pán pustí, stejně je tam celej den," Z pomyšlení na to, že bych se měla dotýkat klávesnice, kterou použil pán, jenž před minutou všem nahlas oznámil, že se jde ven vyčůrat a zase se vrátí, se mi udělalo trochu mdlo. "Ne, ne, to já fakt nepotřebuju, obejdu se bez toho," řekla jsem a přála si ticho.

Týden uplynul a já se znovu neuváženě vypravila do knihovny, pán mě již vesele zdravil od stolku s počítačem a prosil mě, zda bych mu nemohla pomoci s tím, že nejde internet. "Internet prostě nefunguje," řekla jsem. "A jak jste to zjistila?" zeptal se chytře. "Prostě tady není žádné připojení, to se zeptejte paní knihovnice," odpověděla jsem a utíkala si sednout ke stolu. Pán ke mně za chvíli přišel a opět se vyptával, nedbaje na mé zlé pohledy, které jsem naň vrhala. "A vy v tý krabičce jako máte internet, jo?" "Ne, nemám, mně taky nefunguje," "A kdyby vám tam náhodou začal fungovat, tak byste mi ho půjčila? Já bych si potřeboval vyřídit poštu..." "Mně tam ale internet nepůjde," "A kolik taková věcička s internetem stojí?" "To já nevím, já se musím učit," odsekla jsem a chtěla pána praštit divadelním slovníkem o pěti stech stránkách. "Tak dobře, nebudu vás rušit," trochu se urazil pán a vytáhnul z tašky krajíc chleba a namazal si ho pomazánkovým máslem.

Za chvíli internet naštěstí naskočil a on se odebral na své oblíbené místo. Knihovnice z něj již byly značně na nervy, čemuž se nedivím, mít tohoto pána v jedné místnosti od osmi ráno do pěti hodin odpoledne, zblázním se. Vypisovala jsem si poznámky a otáčela stránky a tu nějaká paní přišla s potřebou zjistit si něco na internetu. "On vás tam pán pustí, stejně už je tam dlouho," řekla jí knihovnice. "Jak dlouho? Snad tady můžu bejt půl hodiny? Teď internet nešel, tak tu půl hodiny ještě nejsem," ohradil se pán. "Vždyť jste tu byl celé ráno," "To je jedno, ta půlhodina se přece počítá vždy znova, nebo to čtu špatně z toho knihovního řádu? Tak mi to vysvětlete!" "Já na ten internet nepotřebuju," rozhodla se paní a rychle odešla. Pán se vítězně usmál. "Tak dobře, teď jste tu dvacet minut, ale za deset už opravdu půjdete," rozhodla knihovnice. "No jistě, jsme přece lidi, se můžeme domluvit jako lidi, ne?" konverzoval pán. "A ne že zase budete chodit na nějaký sprostý stránky!" přisadila si ještě. "Jak sprostý stránky, copak já můžu za to, že se tam objeví nějaká reklama na podprsenky?" rozčiloval se.

Tu se v knihovně objevili dva kluci, kteří chtěli na internet. "Můžete tam být hodinu, když jste dva," rozhodla knhovnice v domněnce, že se tak pána zbaví. Ten však odešel otravovat mě a u stolu mi komentoval zprávy z novin. Mechanickým "Hm, hm..." jsem mu odkývala všechno, co řekl, ale místo abych si zapamatovala něco o Mrštíkových, vím vše o jeho životě bezdomovce, názorech na místní i světovou politiku a o drbech z okolí. "Tak kluci, za deset minut vám to končí, tak už půjdete, že jo?" ujišťoval se pán. "Já se jdu ještě ven vyčůrat a ať už tady pak nejste," vystrkoval je pán. "Tak je tam ještě nechte, stejně jste tady celej den!" prosila knihovnice za chlapce, kteří dodělávali referát. "Jak jako? Každej má půl hodiny, ne? A když chce jít někdo další, musí ho tam pustit. Když sem celý dopoledne nikdo nechce, můžu tu zůstat. Copak tu někomu překážim? Nejdřív vám smrdim, teď už nesmrdim a stejně mě tu nechcete?! Chovejte se ke mně jako k člověku!" spustil pán svou písničku a já se od té doby chodím učit do kavárny.