Tak dlouhou se uklízí, až se notebook rozbije!

A nemusí se rozbíjet jen notebook, všanc dáváte i oblíbené hrnečky! A pokud se vám náhodou poštěstí a nic nerozbijete, určitě se vám ztratí mobil, nabíječka, diář, papírek s důležitým telefonním číslem nebo knížka, kterou právě čtete.

V pokoji mám uklizeno... Alespoň na první pohled.LV

Nejsem nikterak posedlá uklízením jako mnohé ženy, co obcházejí svůj obývák s bílou rukavičkou a přejíždí ukazovákem po hraně rámů starých obrazů a s úlekem odskakují, když spatří šedivou skvrnu. "Špína!" zaječí a tryskem utíkají pro jar a kyblík s vodou.

Jsem spíše bohémský typ, který má kolem sebe hrnečky od kávy a čaje, propisky, knihy, sešity, učebnice, letáčky, diáře, filmy do fotoaparátů a papírové kapesníky. Nešílím při pohledu na drobky v posteli, alebrž je shrnu z postele na koberec s tím, že zítra určitě vyluxuji. Stlaní postelí mi přijde jako činnost zcela zbytečná a nepřijde mi odporné uvařit si kávu do hrnečku, který mi ležel celou noc neumytý v pokoji. Moje matka má na to samozřejmě jiný názor. "Bordel jako v tanku!" je jeden ze slušnějších výrazů, které používá pro můj pokoj. "Svinčík, nepořádek, hrůza, děs, běs, jako kdyby tu vybouchla bomba..." vyčítá mi a štítivě za sebou zavírá dveře mého pokoje, ruku pečlivě zakrytou rukávem, aby se neušpinila o kliku. "A už si tu ukliď!" káže, nicméně příkazy stejně jako prosby a výčitky mě nechávají chladnou.

Již před více než deseti lety skončily doby, kdy mi maminka pokoj pomáhala uklízet, což přinášelo dlouhé neshody, pohlavky, odmlouvání, pláč a trucování. Nechápala, které papíry jsou cenné a které se mohou zmačkat a vyhodit, řadila knihy podle abecedy a ne podle žánru, ukládala sešity do šuplíku podle velikosti místo podle druhu předmětu. Nakonec jsme to obě vzdaly a já byla ustanovena "dost starou na to, abych si uklízela sama". Jaká čest!

Nikdo se tedy nemůže divit, že jsem dlouho poté ještě vynášela koš plný plesnivých svačin a že jsem při prudkém pohybu v blízkosti poliček měla možnost sledovat poletující zrnka prachu. Avšak dospěla jsem a vím, co se patří. Člověk by měl čas od času uklidit, aby se před návštěvou nemusel stydět za ponožky pod stolem nebo sadu špinavých příborů mezi novinami. Není také příjemné muset odklízet z postele hromadu knih a encyklopedií zrovna, když si vášnivě hledíte do očí a roztouženě chcete splynout v jedno tělo.

Je tedy pravdou, že čas od času provedu generální úklid: seberu ze země oblečení, knihy vrátím do knihovny, cédéčka dám zpátky do obalů, vyluxuji, umyji okna, aby se ke mně dostalo trochu světla, převleču postel, srovnám věci na stole a odcházím s třemi černými pytli k popelnicím. Je radostí se poté porozhlédnout po pokoji a zjistit, že pracovní plocha byla skrytá pod nánosem zbytečností a je zpátky na svém starém místě - na psacím stole.

Byla jsem zvyklá poklízet jen sobě a nepořádek ostatních přehlížet se slovy: "To jsi ještě nebyl u mě, pokud tomuhle říkáš nepořádek..." Plesnivé hrnečky jsem se zvednutým obočím mlčky přecházela a ponožky na zemi jsem jen zakopávala hlouběji pod postel. "Nebudu po něm uklízet, nejsem jeho máma," říkala jsem si u všech svých bývalých přítelů. Začínala jsem chápat význam maminčiny věty: "Tohle vypadá jak pokoj nějakýho kluka. Jsi přece slečna, měla bys mít uklizeno!" Feministky by se zadusily významným kašlem, ale já začala chápat, jaký je pravý význam ženy ve společnosti. Uklízet! Dělat život hezčí!

Svému současnému příteli jsem po několikaměsíčním oťukávání naznačila, že by si mohl trochu uklidit. Vyčkávala jsem dlouho, abych měla jistotu, že nebudu vyhozena za dveře či nebudu obdařena smetákem a lopatkou a slovy: "Tak to ukliď, když se ti tu nelíbí!" Přítel nechápal. A to jsem myslela, jak je empatický. Nicméně je to chlap. "Nepořádek? Kde?" podivil se a upřel na mě své upřímné oči. "Všude!" odpověděla jsem jako typická žena a čekala, že pochopí. "Já tu ale nepořádek nikde nevidím. Můžeš mi říct, kde je?" ptal se bezelstně.

"Spíš bych to mohla říct, kde je pořádek, to by bylo kratší!" řekla jsem a vyjmenovala namátkou ponožky, trenýrky, trička, kalhoty a svetry válící se všude po bytě, hrnečky s kávou, haldy papírů, neumyté nádobí a utěrku, obal od cd, klíče, obaly od jídla, nádobí, jízdenky, vstupenky a knihy, co ležely na jídelním stole. "Ale mě to nepřipadá jako nepořádek, aspoň je vidět, že tu někdo bydlí," tvrdil a nemínil se zvednout s postele, do níž před pár hodinami omylem zvrhnul popelník. Trochu hystericky jsem vysvětlila, že v téhle posteli nemíním ani ležet, natož dělat ještě něco jiného, a jali jsme se uklízet.

Zbytek víkendu jsme strávili ve vycíděném bytě, kde lesk parket oslepoval přicházející a sušící se prádlo na šňůře oznamovalo: "Tady vládne ženská ruka!" Vrátila jsem se domů do svého bohémského pokoje a pocítila trapnost a provinilost - jak jsem po něm mohla chtít uklízet, když sama doma žiji ve stejném prostředí? Otevřela jsem tedy okna, abych při té příležitosti navíc za trest nastydla, a nastolila pořádek. Při posledním bodu programu - tj. luxování jsem si už vesele pískala. S hadicí od vysavače jsem se míhala sem a tam a poznávala nevšední kouty mého pokoje. Tu se za mnou ozvala tupá rána a já věděla, že je něco špatně. Kabel od vysavače se zamotal do nabíječky a strhl ze stolu notebook, který teď chudák ležel otevřený na zemi.

Zaplavila mě hrůza, děs, slzy a pot. To mám za to uklízení! To by se v nepořádku nestalo. Že já hloupá se snažím. Takhle to dopadá! Proč se snažit a uklízet? Co z toho? Kdo to ocení? Chlapi určitě ne! Nicméně notebook opraví bez řečí...

***

Dáte přednost hezkému večeru v nepořádku nebo raději drhnete podlahu? Kolik čistících prostředků vlastníte? Po kolika utřeních házíte ručník do pračky? Štítíte se špinavých hrnečků? Máte doma nepořádek? A vadí? Vadí - nevadí?